Rozhovor: Dagmar Pecková & Pavel Kuka
Dva, co na to neměli. Prý.
Slavná operní pěvkyně a legenda českého fotbalu. Dagmar Pecková a Pavel Kuka prorazili v Německu a mezinárodní slávu si zajistili každý v jiné disciplíně, ve finále mistroství Evropy ve fotbale 1996 je ale osud zavedl na jedno hřiště. Ona před královnou Alžbětou a dalšími 70 tisíci diváky zazpívala českou národní hymnu, on předvedl svůj pověstný tah na bránu. Soupeřem českého týmu v boji o zlato bylo Německo, velký západní soused. A taky: druhý domov pro Dagmar Peckovou i Pavla Kuku.
Paní Pecková, co pro vás znamená fotbal?
DP: Největší zážitek z fotbalu jsem měla samozřejmě ve Wembley 1996. Ale když jsem byla malá holka, mámě říkali, že si pořídila nepovedeného kluka. Pořád jsem byla s klukama někde na hřišti s míčem. Nechtěla jsem se učit hrát na klavír, nechtěla jsem se učit nic. Zato čutání mě bavilo. Akorát spoluhráči mě neměli rádi, protože jsem vždycky střelila vlastní gól.
A pro vás hudba, pane Kuko?
PK: Emoce. Hudbu mám rád, je pro mě hodně spojená cestováním a s autem, znamená spíš odpočinek. Někdy přepnu na klasiku… A to pak přijdou emoce. Sám ji ale příliš nevyhledávám.
DP: Pokud vás klasická hudba natolik osloví, že to ve vás vyvolá emoce, tak nechápu, že ji nevyhledáváte!
PK: Jsem kulturní barbar.
Čím je pro vás Německo?
DP: Druhým domovem. Začínala jsem ve východním Německu, v roce 1985 v Drážďanech. Nechtěli mě v Národním, byla jsem z toho strašně smutná a zklamaná. Kdyby tenkrát nebyla zamrzlá Vltava, bůhví, jak by to dopadlo. Jeden známý z operního studia v Drážďanech mi řekl: „Pojď to zkusit k nám.“ V Česku jsem byla operetní, muzikálová zpěvačka, takže moje angažmá pro Národní nepřicházelo v úvahu. V Německu ale tyhle předsudky neměli. Jejich šéf ke mně přišel, objal mě a řekl, že mám nádherný hlas a že jsem jeho poklad. Tak se pak nedivte, že Německo pro mě znamenalo strašně moc.
PK: Já jsem se cítil úplně stejně, jen jsem to nedostával tak silně najevo. Trenéři v Česku mi dvakrát řekli, že na to nemám. Díky tomu jsem se ale posunul někam úplně jinam. Vůbec jsem nehrál dorosteneckou ligu, protože mi řekli, že na ni nemám. V 17 letech jsem začal hrát za dospělé, ale nižší soutěž. Do Německa jsem šel jako neuznávaný hráč. V Kaiserslauternu ke mně po 2-3 trénincích přišel trenér Friedel Rausch a řekl: takového hráče tady nemáme, ale potřebujeme!
„Pokaždé, když přejedu hranice, cítím se tam strašně dobře.“
Začátky asi nebyly lehké…
DP: Já jsem taky ze začátku každý večer brečela na spakovaném kufru. V Praze jsem byla obletovaná operetní a muzikálová diva, na každém prstu jsem měla 10 kluků. Tam nic. Prvního půl roku, rok jsem z toho byla zoufalá.
PK: Tady byl mezi námi trošku rozdíl. Fotbalisti byli tenkrát populární, zvláště v západním Německu. Začátky byly každopádně těžké, ale musím potvrdit, že pocit druhého domova v Německu mám úplně stejný. Pokaždé, když přejedu hranice, tak se tam cítím strašně dobře. Což tady možná nebude znít úplně populárně.
Jak se během vaší kariéry v Německu změnil váš pohled na vlastní zemi? Odstup často pomáhá vidět věci jasněji.
PK: U mě to je jednoduché. Uviděl jsem, jak se věci dají dělat a jak se nemají dělat a jaká cesta vede k většímu úspěchu než to, co jsme prožívali tady. Ale to asi bylo dané těmi 40 lety komunismu. Jsem přesvědčen, že všechny tyhle věci, které řešíme, způsobilo těch brutálních a zvrácených 40 let komunismu, plných fyzických a morálních likvidací lidských životů.
DP: Já mám pořád dojem, že co se stane v Německu, pozoruju, že u nás k tomu začíná docházet za 10, za 15 let a pomaličku se to tak nějak posouvá k 20 letům. A Češi se nechtějí poučit z chyb nebo z věcí, které Německo udělalo dobře. My tady teď kydáme hnůj na to, že si Němci vypnuli atomové elektrárny a já nevím, co všechno… Ale vždyť tam se už nejméně 40 let diskutuje, kam s jaderným odpadem. To tady v Česku nikoho nezajímá. My se nenecháme poučit, my si to budeme paličatě dělat sami na koleni a s určitostí dojdeme k úplně stejnému závěru jako ti Němci před 20, 30, 40 lety.
„Na zkoušky je tam minutovník.“
Říká se, že Češi improvizují a Němci plánují. Platí to stále? Jak to bylo se zkouškami v divadle, koncerty, tréninky a zápasy? Zažili jste výrazně jiný přístup v Německu než v Česku?
DP: Výrazně jiný. A je do dneška. V Česku vás vynášejí z divadla nohama napřed. To už v Německu ani v celém západním světě dávno není. Pokud opravdu nejste prvotřídní, v žádném divadle vás nezaměstnají až do důchodu. Abyste se do konce kariéry uživili jako umělec, musíte být výjimečný. Tady třeba zpíváte 3x do roka jako sólistka Státní opery v Praze, zbytek chodíte kolem divadla, ale dostáváte stálý měsíční plat. Ať se pak nikdo nediví, že není na kulturu, prachy se vyhazují z okna. V Německu je taky samozřejmě všechno „penibel“ – plánované, na zkoušky je tam minutovník.
„Brutální tréninky a zápasy před 3 tisíci diváky“
Když jste přišel do Kaiserslauternu, bylo vám řečeno, že takového hráče v Německu nemají. Talent, možná jiný formát hry v Čechách. A co přístup v tréninku?
PK: Dneska je to jinak, ale tehdy bylo jednodušší trénovat a hrát v Německu než v Česku. Odsud jsem znal brutální tréninky a zápasy před 3 tisíci diváky. To se pak podepíše na vaší motivaci, víceméně se hlavně chcete dostat do vyspělých fotbalových zemí, do té první pětky – Premier League, Bundesliga, italská liga, Španělsko, Francie. Mně se to naštěstí povedlo. Ale když zůstanete, jako hráč otupíte a už se ani nemůžete zlepšovat. V tom vidím hlavní rozdíl. V Německu jsme trénovali moderněji, všechno bylo daleko jednodušší. A na zápas přišlo 50 tisíc diváků. To pak nebyla potřeba žádná motivace, žádné rozcvičování. Šlo to samo. Když už jsem se tam dostal, bylo to pro mě velmi jednoduché a příjemné.
DP: Ale jak vidíte, tak většina nejenom z fotbalu, ale i z kultury se touží dostat odsud pryč. A když propásnete ten správný okamžik, kdy odejít, a opravdu tady v tom zatuchlém rybníčku zůstanete, nemá to budoucnost.
PK: U sportu se časy mění. Teď už jsme konkurenceschopní Evropě, alespoň po ekonomické stránce. Oproti minulosti je to nesrovnatelné i na Západě, kde je i kvůli obrovské migraci obrovská konkurence.
Jsou si dnes naše země blíž než v 90. letech, nebo je tomu naopak?
PK: Myslím, že jsou si blíže, ale bojí se o tom mluvit. Myslím, že tento názor se bojí spousta lidí vyjádřit, neříkáme si pravdu. Chceme, aby tu zůstala naše kultura a tradice, protože lidi se nemůžou změnit za 50 let. Tudíž když někdo přijde z jiného světadílu nebo z jiné kultury, tak trvá tisíce let, než se změní. Teď se to strašně rychle promíchává a může to přinést, resp. už to přináší spousty problémů. Myslím, že v tomhle obě země mají obrovské problémy. A ty budou víc a víc eskalovat.
Říkáte, země jsou si blíže, ale spíš v negativním smyslu? Sdílí stejné problémy?
PK: Ano.
DP: Taky tu máme pár populistických politiků, kteří se sice snaží narážet na ty problémy, které jste naznačil, snaží se je řešit, ale blbě, populisticky. My jsme se bohužel vůči třetímu světu během posledních 500 let taky nezachovali úplně nejlépe. Ono to je všechno takové složité a má svoje důvody. Ocitli jsme se v době, která je důsledkem té minulosti.
Oba za sebou máte pěknou řádku úspěchů. Co ale považujete za ten největší?
PK: Asi zahraniční angažmá. A samozřejmě nabídka z Manchester United. To ale bylo na mě, na kluka, který vyrostl v komunismu, trošku moc.
DP: Největší úspěch je to, že jsem se udržela 30 let v zahraničních angažmá. Nemyslím, že se tady s tím může někdo jiný pochlubit. Na jevišti jsem 42 let, z toho 30 plných sezon na zahraničních scénách. To je asi můj největší úspěch.
„Řekla jsem si: Já vám ukážu.“
Důležitou roli asi hrála vášeň…
DP: A taky strašná zabedněnost to dokázat. U mě to asi začalo tím, že jsem si řekla: Já vám ukážu. Když mi řekli, že nemám talent, tak jsem šla jinam. A během dvou, tří let už jsem byla v Berlíně, v Paříži, v Londýně, všude možně. Byl to raketový start. Pak už mě to samozřejmě nutilo se tam udržet. To je daleko těžší než stoupat. Tvrdohlavost, ale taky dřina.
„Zamiloval jsem se do Němky.“
PK: Souhlasím, to je ve sportu stejné. Asi taky trochu geny. Jsme byli fotbalová rodina, takže jsem měl po tátovi co zdědit. Další důležitá věc: disciplína. Bez ní toho ve sportu moc nedokážete. A taky se přiznám, že jsem jako kluk strašně toužil po popularitě. Měl jsem obrovskou motivaci. V 18 letech jsem se zamiloval do Němky. Byla moc hezká, ale nerozuměl jsem jí ani slovo. Slíbil jsem jí, že si pro ni jednou přijedu. Ale když jsem do Německa přišel, už jsem byl ženatej.
V podnikání člověk často dělá chladná racionální manažerská rozhodnutí, pokud možno neovlivněná emocemi. Jak důležité byly ve vaší kariéře emoce?
DP: Od toho, aby se dělala nějaká moudrá rozhodnutí, máme manažery. S mojí horkou hlavou bych toho asi moc nedomluvila. Jsem velmi přímý člověk, a když se mi něco nelíbí, dám to silně najevo. Takhle bych se fakt nikam nedostala. A samozřejmě: jako umělec nemůžete nemít emoce. Jsou vaším vyjadřovacím prostředkem, ať už jde o barvu hlasu, výraz, řeč těla…
PK: Zajímavé je, že my sportovci to máme úplně stejné. Emoce jsou nutnost. Na usměrňování jsou ve fotbale agenti. Líp to ale popisuje německé slovo Spielberater: agent radí, ale rozhodnutí musí vždycky nakonec učinit hráč.
„Potom přepnete na autopilota.“
Jak na sobě vnímáte, když to, co vás přivedlo k úspěchu, s věkem pomalu mizí? Jak se s tím vyrovnáváte? Vytvořit druhou kariéru?
DP: Hlasivky, to jsou dva malé svalíčky. Je jasné, že časem veškeré nejenom venkovní, ale hlavně psychické tlaky mají na hlas strašný vliv. Časem přijdou fyzikální tělesné stavy, co se dějí s ženským tělem po 50, co si budeme povídat. Potom přepnete na autopilota – to je strašné, to nikomu nepřeju. Ve finále pak uznáte, že to už nejde ani s tím autopilotem. No, a tak pak si hledáte něco jiného. V mém věku už v podstatě nezpívá nikdo. Učit by mě nebavilo, hrát babičky na jevišti taky ne. Tak jsem si říkala: Co budeš dělat? Občas zpívám, dělám koncerty. To mě baví, zpívat písně Kurta Weilla a takovéhle věci. Dala jsem se do kupy se šéfem činohry v Mladé Boleslavi, kde mají krásné divadlo. On mě tenkrát potkal: Paní Pecková, měl bych pro vás takovej návrh. Callasová a Mistrovská lekce od Terenze McNally. Znáte to? Já povídám: Ne. A on: Chtěla byste to dělat? No jasně! Pak mi přišla kniha, která má 44 stran hustě popsaného textu, z čehož hlavní postavou jsem já. No, ale naučila jsem se to. Zítra hrajeme v Kalichu. A ono to tady bude ještě v listopadu. Nakonec je to stejně jako předzpívání v Drážďanech v 1985: člověk na něco kývne a vyklube se z toho docela dobrá věc. Hlavně ničeho nelitovat! Něco skončilo, něco hezkého začíná.
PK: Myslím, že člověk se pořád něco učí, nějak se vyvíjí. Já se učím tím, co jsem zažil, a co skončilo. Učím se s tím nějakým způsobem vyjít. Nejenom ve sportovním, ale i v soukromém životě. Člověk se pořád učí novým věcem, poznává něco atd. Odešel mi táta. To pro mě byla obrovská životní změna. Najednou člověk zjistí, proč některé věci dělal. Taky jsem chtěl dělat něco normálního, něco s přesahem: třeba charitu, pomáhat lidem. Fotbalisti si nesou stigma lehkoživků, tak se člověk snaží něco dělal. Učí se dál a dál.
„Očekávání světa od nás a naše od světa“
Pojďme k mistrovství Evropy 1996: finále, královna, Helmut Kohl, Václav Havel, přes 70 tisíc diváků. Dvě sousední země, Česko a Německo, vítěz může být jen jeden. Dagmar Pecková u mikrofonu, Pavel Kuka u balonu…
DP: Pro mě to bylo něco neuvěřitelného: to mužstvo reprezentovalo tehdejší republiku, Havla, otevřené devadesátky, očekávání světa od nás a naše od světa. Vlastně jsem tam byla za obě strany. Vedle mě Becker, Kohl, Havel, královna. Neuvěřitelný pocit, neuvěřitelný zážitek. Nikdy na to nezapomenu.
Pro vás to bude těžší – vy jste určitě nevnímal všechno kolem, vy jste se musel soustředit. Na stadionu 73 tisíc lidí, kteří chtěli vidět fotbal, ne Helmuta Kohla nebo Václava Havla.
PK: Upřímně, nevnímal jsem ani tu královnu. Nezajímalo mě žádné podání ruky, žádná královna. V tu chvíli jsem měl v hlavě jenom jedno: ty obrovské nervy a emoce. Všechno ostatní mi v tu chvíli překáželo.
Kdo byl vaším protihráčem v německém týmu? Kdo vás měl hlídat?
PK: Ve finále mě hlídal Markus Babbel. Naštěstí se mu to moc nedařilo. Pro mě to byl dobrý zápas. Jenom jsem se zase tradičně netrefil.
„Už spal na stole …“
Dagmar Pecková trefila tón, vy jste netrefil gól?
PK: Já trefil brankáře! To byl můj největší soupeř. Andy Köpke. Pak jsem s ním hrál v Norimberku, bezvadný kluk. Dodnes jsme v kontaktu. Když se mi narodil syn, najednou mi Andy volal, že je v Praze na letišti. Přiletěl z Brém, abychom oslavili syna. To bylo pro mě velké překvapení i zážitek. Na oslavě tenkrát bylo celé národní mužstvo, protože ve středu se hrál reprezentační zápas. Když Andy viděl, jak všichni slaví, jenom se divil: „Tihle budou ve středu hrát?“ A já říkám: „Ano, ti všichni budou ve středu hrát.“ Honza Koller už spal na stole… A zápas? Vyhráli jsme 1:0 se Slováky, a ten gól dal Honza.
Oba máte děti. Jak vlastně skloubit rodinný život s profesním? Kariéra i rodina, to jsou vlastně dvě práce na plný úvazek. Jak jste to zvládali?
PK: Ve sportu je to vlastně strašně jednoduché: my trénujeme jednou denně a pak jsme celé odpoledne, večer doma. Zrovna v zahraničí to rodinu velmi utužuje.
DP: Já jsem byla poměrně stará matka, první dítě jsem si pořídila až v 36 letech a druhé dítě ve čtyřiceti. To bylo vlastně v rozkvětu kariéry. Moje manažerka mi zcela na rovinu, když jsem jí to říkala, do telefonu řekla, že existují potraty. Ale já jsem to dítě chtěla. To jsem jí vlastně vůbec nevysvětlila, ani po porodu jsem to v branži nikomu nevysvětlila. Nicméně jsem si to prosadila a jezdila jsem všude s jedním dítětem takhle pod křídlem s chůvou. První tatínek se teda odporoučel a pak jsem čapla druhého tatínka, s tím jsem měla to druhý dítě. To je Němec, neuvěřitelně svědomitý člověk. Měl stálé zaměstnání v orchestru jako pozounista. Takže nám nezbývalo nic jiného než chůva. Pak jsem naštěstí včas pochopila, že děti nemají vůbec žádné sociální zázemí, tak začaly chodit do mateřské školky. Do té doby znaly jen maminku, chůvu a tatínka. Pak přišla samozřejmě ta volba: být doma s dětma, nebo dělat divadlo? Ta schizofrenie byla děsná. Ale zvládli jsme to, synovi je 26, dceři 21, oba z domu.
Oba se věnujete charitě. Dagmar Pecková založila festival Zlatá Pecka a vystupuje na charitativních koncertech…
DP: Zrovna včera jsme dělali jeden koncert. Šlo o to, aby se co nejvíce mladých lidí zaregistrovalo jako dárci kostní dřeně. Charitativně dělám spoustu koncertů, nic za to nechci. Festival Zlatá Pecka jsem založila v Chrudimi, ve svém rodném městě. Jen to s místními radními za ANO není nejjednodušší. Dávají mi sežrat moje demonstrace proti Babišovi.
Pane Kuko, vy jste v roce 2008 založil Czechteam 96. Pomáháte bývalým reprezentačním hráčům, kteří dopadli špatně.
PK: Zejména dřív se hráči po konci kariéry často dostávali do sociálních problémů. My se spíš snažíme generovat finanční prostředky. Dnes už to naštěstí není tolik potřeba, protože doba se posunula vpřed, starších hráčů, kteří potřebují pomoct, je méně. Hrajeme hokej, a tím se snažíme generovat peníze na dobročinné účely. V týmu jsou třeba Patrik Berger, Vladimír Šmicer, Karel Poborský, Ivan Hašek, Horst Siegel… Já umím přešlapovat jen na jednu stranu, a tak jsem šel do brány.
DP: Takovýhle „domov důchodců“ je už strašně dlouho v Miláně. Založil ho Verdi pro skladatele a zpěváky, kteří na starý kolena nemají kam jít.
Děkuji Vám mockrát za rozhovor a otevřenost. Jsem moc rád, že jste se po takové době po Wembley zase sešli – a to tady u nás v kopuli – a ukázali, že ačkoliv oba z jiné branže, vaše příběhy, zkušenosti z Německa a pohled na obě země jsou vlastně velmi podobné! Těším se na viděnou na Letní slavnosti!
DP: Jsem ráda, že jsem se k rozhovoru nechala ukecat. Ani bych nečekala, že jsou naše zkušenosti až tak podobné!
PK: A já teď určitě půjdu na kulturu! (smích)
Dagmar Pecková
*1961 Chrudim
• operní pěvkyně, mezzosopranistka, divadelní herečka
• studovala na Státní konzervatoři v Praze
• po úspěšné kariéře operetní a muzikálové zpěvačky začala v roce 1985 operní angažmá v Sächsische Staatsoper v Drážďanech, několik let byla členkou Staatsoper v Berlíně
• představila se na světových operních a koncertních scénách jako např. Bayerische a Hamburgische Staatsoper, Carnegie Hall New York, Royal Opera Haus Covent garden London, dále Amsterdamm, Paříž, Curych, Ženeva
• v roce 2017 založila ve svém rodišti Hudební festival Zlatá Pecka, v jehož rámci je hlavním uměleckým garantem projektů na podporu mladých začínajících talentů
Pavel Kuka
*1968 Praha
• fotbalový útočník a český a československý reprezentant
• člen all stars týmu na ME 1996, kde ČR získala stříbrnou medaili
• vítěz DFB-Pokalu 1996
• mistr Německo 1998
• vítěz českého fotbalového poháru
• odchovanec SK Slavia Praha, hrál mj. za 1. FC Kaiserslautern, 1. FC Norimberk a VfB Stuttgart
Rozhovor: Christian Rühmkorf
Foto: Tomáš Železný