Úspěšná symbióza Davida a Goliáše

Gerit Schulze, Germany Trade and Invest

Stěží by se našla jiná ekonomika, se kterou má Česko tak dynamické obchodní vazby jako s Německem. 25 let ve znamení růstu, ve kterých se vzájemný obchod, počítáno v korunách, zvýšil desetinásobně. Německé podniky v tuzemsku vytváří statisíce pracovních míst, a naopak v největší evropské ekonomice investuje stále více českých firem. U témat budoucnosti jako průmysl 4.0, digitalizace a smart city chtějí obě sousední země úzce spolupracovat.

Když československá vláda v roce 1990 připravovala prodej automobilky Škoda, posmíval se německý magazín Der Spiegel: „Nedostatek materiálu je ve fabrice častým jevem. Škoda se už léta pohybuje v červených číslech, v západní Evropě se jejich vozy prodávají jen díky tomu, že jsou levnější než jejich výroba.“ A závěrem list citoval člena dozorčí rady koncernu Volkswagen: „Pouštíme se tady do velmi nebezpečné hry.“

Kdo se na bilanci Škodovky podívá dnes, může se nad tehdejší skepsí jen pousmát. Výrobce favoritu se stal výkladní skříní česko-německých hospodářských vztahů. Mladoboleslavští loni dodali svým zákazníkům více než 1,2 milionu vozů s okřídleným šípem, nejvíce v historii. Jen v Německu se v uplynulém roce prodalo 173 000 vozů značky Škoda, tedy asi tolik, kolik jich sjelo z výrobních linek závodu ve zmíněném roce 1990.

Brzký pohled přes vrcholky Šumavy se vyplatil nejen Volkswagenu, záchranným kruhem bylo Česko v 90. letech také pro malé a střední podniky, které do země přesouvaly části své personálně nákladné výroby a tím se snažily urvat si výhodu pro nastupující globalizaci. Firmám to zajistilo konkurenceschopnost na mezinárodních trzích a Česku pracovní místa. A ta byla naléhavě potřeba – velkopodniky začaly propouštět, zavíraly se uhelné doly a státy bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci jako odbytiště ztrácely na významu.

Devět let obchodní přebytek s Německem

Žádná jiná evropská země není s Německem hospodářsky tak úzce propojena jako Česko, které už devátým rokem vykazuje ve vzájemném obchodu kladné saldo. Podle údajů Spolkového statistického úřadu  se přebytek loni vyšplhal na rekordní 121 miliard korun. Celkový objem česko-německého obchodu se za uplynulé čtvrtstoletí zvýšil téměř desetinásobně: ze 245,5 miliardy korun v roce 1993 na 2,32 bilionů korun v roce 2017. O závratné objemy se stará hlavně automobilový průmysl s rozvětvenou sítí dodavatelů. Mezi mateřskými podniky v Německu a českými pobočkami putuje enormní množství zboží.

Každodenní součástí života lidí v Česku jsou ale jiné německé značky. Při nákupech rádi zavítají do Lidlu nebo Billy – skupiny Schwarz a Rewe jsou největšími obchodními řetězci v zemi, spolu s Globusem si dělí asi šestinu všech výnosů z maloobchodu. Přes 400 000 Čechů se každý měsíc registruje k účtenkové loterii, málokdo ale ví, že ohromné množství dat spravuje německá IT firma Diabold Nixdorf. Drogerii DM nebo Rossmann, hobby markety Obi a Hornbach nebo textilní diskont KiK najdete v každém větším městě. Vstup na český trh se vyplatil i hračkářům. Ravensburger, Simba-Dickie, Bruder a Playmobil tu dnes mají vlastní výroby či logistická centra, a mohou tak cenově opět konkurovat asijským hráčům.

 

Logistická centra, kam oko dohlédne

Německé podniky si do Čech přivedly i své dvorní logistiky – DHL, Schenker, Geis nebo Deutsche Bahn jsou ty nejznámější z nich. Bez logistických center v Česku by se německý internetový obchod z části sesypal. Amazon, Tchibo nebo třeba DM drogerie organizují své online prodeje na české straně Krušných hor.

Branou k zámořským trhům je pro Českou republiku přístav Hamburk. Ročně přes něj přeloží tři miliony tun zboží. Dováží se hlavně elektronika, chemické výrobky, stroje a paliva, naopak do světa odtud nejčastěji míří česká auta a jejich součástky. Mezi přístavním městem a překládacími terminály v ČR a na Slovensku každý týden pendluje stovka kontejnerových vlaků. Ročně přepraví skoro půl milionu kontejnerů, což z Česka dělá jeden z nejdůležitějších trhů přístavu ve střední Evropě.

Zboží a kapitál už delší dobu proudí oběma směry. Město Chemnitz si v plzeňské Škodě Transportation objednalo zbrusu nové tramvaje, v Berlíně a Drážďanech hlad hasí české bagety z Bageterie Boulevard a Energetický a průmyslový holding (EPH) ve velkém skupuje uhelné elektrárny ve středním Německu. Další energetický gigant ČEZ provozuje větrné parky hned ve třech spolkových zemích (Porýní-Falc, Hesensko a Meklenbursko – Přední Pomořansko) a zásobuje zelenou energií na stovku tisíc německých domácností, pražský inkubátor pro startupy Creative Dock od podzimu 2016 v Mnichově podporuje německé inovátory. Agrofert převzal síť pekáren Lieken a obří chemičku SKW Piesteritz. Středočeský výrobce zdravotnických lůžek Linet spojil síly s konkurentem Wissner-Bosserhof a do Německa míří čtvrtina jeho produkce.

Od počátku transformačního procesu Česko profituje z polohy a 817 kilometrů dlouhé hranice se Saskem a Bavorskem. Pomyslné body sbírá i díky své průmyslové tradici, silnému strojírenství a automobilové branži. Německé firmy se za východní hranicí rádi poohlížejí po strojích, zařízeních nebo polotovarech a Česko u nich má výsostné postavení.

 

Vývoz do Německa tvoří 8 % přidaného hodnoty

Zhruba třetina českého vývozu míří do Spolkové republiky. Takto vysoká závislost na jednom trhu je v EU něco ojedinělého. Tento model ale funguje a přináší značné výhody, jak ukázala nedávná studie výzkumného ústavu Prognos AG, kterou si zadalo Sdružení pro bavorské hospodářství (vbw). Podle ní Česko těží z německé poptávky jako žádná jiná země, na tvorbě hrubé přidané hodnoty se podílí více než 8 %. V Itálii nebo Francii, které do Německa vyváží mnohem více zboží, je to jen něco pod 2 %; na Slovensku a v Rakousku hodnota dosahuje asi 7 %.

Studie ústavu Prognos AG zdůrazňuje především kladný dopad na pracovní trh. Podle průzkumu se každý desátý výdělečně činný člověk v Česku přímo nebo nepřímo podílí na výrobě zboží, které pak putuje do Spolkové republiky. Poptávka z Německa tím zajišťuje na 490 000 pracovních míst.

Roste-li ekonomika v Německu, nabere HDP v Česku na tempu zpravidla dvakrát tolik, jak dokládají data za posledních 25 let. Německý HDP rostl v průměru o 1,4 % ročně, český pak o 2,7 %. Je-li německá ekonomika na kolenou – jako při finanční krizi v roce 2009 – propadne se i ta česká.

Závislost na německé konjuktuře proto vyvolává určitou nelibost a znepokojení. Právě kvůli prolínání obou ekonomik nazval deník Lidové noviny Česko „17. spolkovou zemí“. Diplomatické mise do rozvíjejících se trhů a otevření dalších kanceláří CzechTrade mají přitom za cíl snížit podíl Německa na zahraničním obchodu. Prozatím bez většího úspěchu. Domnělé rostoucí trhy jako Rusko, Čína nebo Indie sotva mohou dodavatelům a zákazníkům z Německa sebrat výraznější část podílu na trhu.

 

Úzká vazba prospívá konkurenceschopnosti

Ekonomové z Prognos AG proto radí zachovat klid. Výsledky jejich studie totiž ukazují, „že od konkurenceschopného a dynamicky rostoucího německého průmyslu žádné nevýhody pro partnerské země neplynou.“ Naopak východní sousedé profitují z příznivého ekonomického vývoje v Německu, a to především díky úzkému propojení vzájemného obchodu.

Pro vznik tržního hospodářství přitom Česko nemělo zrovna ideální startovní pozici. Soukromý sektor byl za socialismu skoro kompletně vymýcen, jeho podíl na HDP se pohyboval pod 4 %, a zahraniční obchod se soustředil na státy východního bloku, které začátkem 90. let stály na pokraji ekonomického krachu.

Bývalé Československo přesto mělo oproti ostatním postkomunistickým zemím určité výhody: Ekonomika nebyla tak jednostranně zaměřená na těžký průmysl, trh spotřebního zboží zůstal socialismem nepoznamenaný, relativně silný byl i sektor služeb. Vyznavači léčby šokem prosadili přechod od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství. To v reálu znamenalo rychlou privatizaci prostřednictvím kuponů namísto vleklých restrukturalizací podniků. Koupí kuponové knížky za 1000 korun se z občanů stávali akcionáři společností dříve vlastněných státem. Doma ji měli čtyři z pěti dospělých Čechů.

Byli to ale právě občané nově vznikajícího státu, kteří na svých bedrech nesli největší tíhu reforem. Ve snaze zkrotit inflaci byla vláda nucena utáhnout opasky a snížit státní výdaje. Ekonomičtí reformátoři devalvovali korunu, uvolnili ceny a drželi mzdy nízko. Dodnes platy v Česku dosahují nominálně pouze na třetinu těch německých, a to i přes dlouhodobý růst ekonomiky. Pozitivněji srovnání vyznívá při propočtu v paritě kupní síly: Podle OECD zaměstnanci v Česku vydělávají „už“ polovinu toho, co jejich kolegové v Německu (23 700 dolarů vs. 46 400 dolarů; údaje z roku 2016).

 

Léčba šokem

Pro skokový nárůst výměny zboží sehrálo zásadní roli, že tehdejší vláda neuložila zahraničním aktérům žádné dovozní bariéry a otevřela jim domácí trh. Když si v roce 1993 šly Praha a Bratislava každá svou cestou, mělo Česko tu nejtěžší fázi ekonomické transformace už za sebou. Hospodářství neoslabilo zdaleka tak výrazně, jako tomu bylo v jiných zemích na východě kontinentu.

Jistě k tomu přispělo i sousedství s Německem, které mělo jakožto ohromné odbytiště zboží a významný investor na vývoj v zemi značný vliv. Pro mnoho německých malých a středních podniků bylo Česko v 90. letech první destinací zahraniční expanze, která často začínala prodejní kanceláří a končila vlastním výrobním zázemím.

Tahounem byli i kvalifikování odborníci, a to hlavně v technických oborech, kterých německé podniky za hranicemi nacházely dostatek. Jelikož hospodářství nikdy zcela nezkolabovalo, byla země ušetřena hromadného odchodu schopných lidí do zahraničí. Vazba na rodnou hroudu je tu silná dodnes.

Počet Čechů, kteří denně dojíždějí za prací do Německa, se sice podle údajů Spolkové agentury práce za uplynulé dva roky zdvojnásobil na 23 000, výrazně více lidí ale zaměstnávají německé firmy, které se usadily v ČR po roce 1993. Odhad Česko-německé obchodní a průmyslové komory hovoří o 250 000 pracovních míst. Jen Škoda Auto, dceřiná společnost koncernu Volkswagen, ve svých závodech v Mladé Boleslavi, Kvasinách a Vrchlabí zaměstnává 32 000 lidí. Spolu s Českou poštou a holdingem Agrofert je tak automobilka největším poskytovatelem práce v zemi. Další práci zajišťují obchodní řetězce Kaufland, Lidl, Penny a Billa, celkem asi 40 000 míst.

 

Investuje se do výzkumných zařízení a vývojových center

Německé hospodářství je v Česku silně zastoupeno také v průmyslu. Siemens má v sedmi českých továrnách, šesti vývojových centrech, obchodu a službách asi 11 000 zaměstnanců. V Continental Automotive Czech Republic pracuje v šesti továrnách a vývoji 9000 lidí. O další tisíce pracovních míst se v tuzemsku postaral i Schaeffler nebo Bosch. A výčet by mohl pokračovat.

Podle údajů České národní banky (ČNB) dosáhl koncem roku 2016 stav německých přímých investic v ČR 16,3 miliardy eur. Spolková republika tak byla s 14% podílem druhým největším zahraničním investorem v zemi. Statistice dominovalo Nizozemsko, kde má kvůli daňovým výhodám sídlo celá řada mezinárodních holdingů i českých firem. Zájem německých investorů neopadá ani po 25 letech od vzniku samostatného státu. V roce 2017 podle ČNB přiteklo do země 3,7 miliardy eur přímých investic z Německa, třetinu z nich tvořily reinvestované zisky.

Stále častěji investice směřují do výzkumných zařízení a vývojových center. I tady je průkopníkem automobilový průmysl. Právě výrobcům vozidel Česko vděčí za to, že v průmyslu 4.0 smí hrát první ligu. Podle IFR (International Federation of Robotics, údaje za rok 2016) výrazně převyšuje hustota nasazení průmyslových robotů – 101 automatů na 10 000 pracovníků ve výrobě – globální průměr 74. Kupředu tento trend žene dramatický nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců a rychle rostoucí platy.

Není tedy divu, že Česko bylo vůbec první zemí, se kterou se Spolkové ministerstvo pro vzdělávání a výzkum (BMBF) už v roce 2015 dohodlo na společných vědeckých projektech k průmyslu 4.0. O rok později v Praze vznikla česko-německá inovativní laboratoř pro výzkum spolupráce člověk-robot (MRK 4.0), kde se vyvíjejí postupy pro optimalizaci procesů v chytrých továrnách a plánování výroby v reálném čase.

 

V technologiích budoucnosti má Česko dobře nakročeno

Mimo to by česká vláda Česko ráda viděla jako jednoho ze světových lídrů v oblasti smart mobility, a se Sdružením automobilového průmyslu proto uzavřela proto Akční plán. Činí se i automobilky samotné: BMW plánuje vybudovat u Sokolova vývojové centrum a testovací dráhu pro samořiditelné vozy. Elektromobilita, digitalizace a autonomní řízení se dostaly i na vrchol Strategie 2025 mladoboleslavské Škody.

Potenciál pro spolupráci skýtá také nástup moderních technologií ve správě obcí (koncept smart city) nebo zlepšení energetické účinnosti. V těchto oblastech se už pohybuje celá řada českých startupů, které cílí na investory z řad německých firem.

Česko ze sebe úspěšně setřáslo image montovny. Z hlediska výdajů na výzkum je už teď jednou z nejinovativnějších ekonomik ve střední a východní Evropě. O tom Der Spiegel ovšem zatím nepíše.