Za několik let budou Němci pravděpodobně chodit za prací do Česka

Interview s Davidem Havrlantem, hlavním ekonomem ING Bank v ČR

Evropská ekonomika je pod stále větším tlakem. Jedna krize střídá druhou a přerůstá v krize energetické. Německo, největší evropská ekonomika, stagnuje. Co bude dál? Které země EU mají lepší šance na růst? A existuje skutečně „stará“ a „nová“ Evropa?

David Havrlant, hlavní ekonom ING Bank v Česku, vidí zcela jasně příležitost na straně východoevropských států EU a Německu vystavuje velmi špatné vysvědčení. Německo má přitom rád a velmi dobře ho zná. V Praze složil vedle české také německou maturitu a v Německu částečně studoval.

David Havrlant má za sebou kariéru ve firmách Accenture, J&T a Moody’s, v České národní bance i Evropské centrální bance, v Evropské komisi, ale také v King Abdullah Petroleum Studies and Research Center v Rijádu, a tak je zajímavým partnerem pro „krizový“ rozhovor.*

* Rozhovor proběhl 20. března.

Světová konjunktura trpí, Evropa trpí, Německo trpí. Problémy extrémně vyostřila válka s Íránem. Jak tuto situaci vidíte vy?

Vysoké ceny ropy mají dramatické dopady především na Asii, ale také na Evropu. A právě teď vidíme, že Evropa – zejména Německo – udělala v posledních 15 letech v energetické strategii několik chyb. I spolkový kancléř Merz nedávno zcela jasně řekl, že odchod od jádra byl vážnou strategickou chybou. Pokud se současná krize potáhne řadu měsíců a ceny ropy zůstanou do prosince nad 100 dolary za barel, pak se v průběhu krize objeví nelineární vývoj s výraznými dopady na celou ekonomiku.

Hovořil jste o rozdílných strategiích: Německo sází na obnovitelné zdroje, Česko naopak na další rozvoj jaderné energetiky. To ale přece s cenovým šokem u energií souvisí jen nepřímo, ropa je v průmyslu potřeba v mnoha různých oblastech.

Ano, ale současně zažíváme také šok u cen plynu. A právě na tuto kartu Německo vsadilo. Každá výroba je do značné míry jen transformací energie. A Evropa v posledních 15 letech – řečeno polemicky – vycházela z představy, že může mít růst bez energie.

Nejde však jen o energii jako takovou, ale například také o hnojiva, která se ve velkém vyrábějí na Blízkém východě, protože jejich produkce je velmi energeticky náročná. Pokud bude krize pokračovat, zažijeme ještě silné šoky u cen potravin. Jedno se nabaluje na druhé. Podle Mezinárodního měnového fondu snižuje každé 10% zvýšení cen ropy růst globální ekonomiky o 0,2 procentního bodu. A už při růstu o 30 nebo 40 % vstupují do hry nelineární krizový vývoj, řetězové reakce a dominové efekty s mnohem horšími důsledky pro naše ekonomiky.

„Poměrně hodně chyb v hospodářské a energetické politice v posledních 15 letech.“

Zastánci energetické transformace Energiewende teď říkají, že Německo mělo obnovitelné zdroje rozvíjet ještě dříve a masivněji, a poukazují na Španělsko. Tam je elektřina i nyní výrazně levnější. A v Česku, kde jsou ceny energií také nad průměrem EU, pomůže plánovaný rozvoj jaderné energetiky až zhruba za 15 let.

Španělsko a Německo nejsou v energetických otázkách srovnatelné. Španělsko má zaprvé hodně slunce a zadruhé není tak silně industrializované jako Německo, kde má průmysl podstatně vyšší spotřebu energie. Silně průmyslové země, jako jsou Česko a Německo, potřebují stabilní přísun energie. Nemyslím si, že by ještě masivnější rozvoj obnovitelných zdrojů problém v Německu vyřešil. Ale i sami Němci si pomalu uvědomují, že v posledních 15 letech udělali poměrně hodně chyb v hospodářské a energetické politice.

Jaké jsou podle vás tři největší chyby v hospodářské politice, které Německo v posledních letech udělalo?
Jsou to chyby, které způsobily dnešní největší strukturální problémy německé ekonomiky. Zaprvé je to energetická strategie, která ve skutečnosti nefungovala a potřebuje návrat k realitě. Zadruhé je to přeregulovanost. V Německu, ale i v Evropě obecně, je všechno regulováno tak silně, že podmínky pro podnikání a konkurenceschopnost už nejsou dobré. Mnoho průmyslových podniků proto odchází do zahraničí, do Asie nebo do USA.

A zatřetí je chybou štědrá sociální politika. Lidé mají velmi nízkou motivaci zapojit se do pracovního procesu. To se ukazuje i ve věci migrace. Česko má v přepočtu na obyvatele nejvyšší podíl uprchlíků z Ukrajiny a většina z nich se velmi rychle integrovala do pracovního trhu. V Německu je tato míra zaměstnanosti mnohem nižší. Německo je zralé na rozsáhlou reformu pracovního trhu a sociálních dávek.

Podle Institutu německé ekonomiky IW ale zahraniční firmy v roce 2025 zdvojnásobily investice do svých německých provozů na 96 miliard eur, mimo jiné díky stabilním rámcovým podmínkám a vysoké právní jistotě. Německý export navzdory globálním otřesům vzrostl o 1 %. A v roce 2025 vzniklo téměř 3 600 nových startupů, o 29 % více než v předchozím roce a zhruba čtyřikrát více v přepočtu na obyvatele než v Česku. To jsou přece pozitivní signály…

Ano, otázkou samozřejmě je, jak dlouho bude trvat, než startupy skutečně začnou přispívat k růstu. Podívejme se na důležitý ukazatel – hrubé fixní investice za celou ekonomiku: tam je Německo přibližně na úrovni roku 2014. Od roku 2019 vidíme stagnaci a sestupný trend. Úplně jiná situace je v USA, kde tyto investice i po covidu neustále rostly. I Česko je na tom lépe. Německo už dlouho trpí investičním dluhem. A dnešní investice zkrátka znamenají zítřejší růst.

„Německý průmysl vyrábí na úrovni roku 2010.“

Německo je už více než tři desetiletí motorem českého průmyslu. Jak to v současné situaci bude dál s našimi bilaterálními hospodářskými vztahy?

Řeknu to trochu provokativně: Za několik let pravděpodobně Němci budou chodit za prací do Česka a ne naopak.

Opravdu?

Ano. Podle mého názoru má česká ekonomika méně strukturálních problémů než německá. Je to vidět na mnoha ukazatelích, především na průmyslové výrobě. V letech 2014-2018/2019 byla v obou zemích na růstové trajektorii. Od té doby ale v Německu vidíme dlouhý a zesilující sestupný trend. Německý průmysl vyrábí v zásadě na úrovni roku 2010. To je alarmující a pociťují to i německé domácnosti. V Česku naproti tomu průmyslová výroba v tomto období alespoň stagnovala, přičemž se opět vrací k růstu.

A spotřeba domácností v Česku vedla k růstu HDP o 2,5 %…
Přesně tak. A když se podíváme na české firmy, vidíme, že se situaci v posledních dvou letech přizpůsobily. Mnoho našich klientů v ING si kvůli přetrvávající špatné situaci v Německu hledalo nové zákazníky a odbytové trhy v Americe, na Blízkém východě nebo v Asii. V posledních čtyřech letech pozorujeme, že český průmysl se odpoutává od německého. A tento proces sílí.

„Levné čínské automobily totiž v Polsku již snižují inflaci..“

Obě ekonomiky ale mají podobnou strukturu, jsou to průmyslové a exportně orientované země. A energie jsou i v Česku dražší než průměr EU. V čem je tedy hlavní rozdíl?

Rozdíl se netýká jen Česka a Německa. Obecně vidím, že východní země EU jednají politicky mnohem pragmatičtěji než Německo, Francie nebo jiné tradiční západoevropské státy EU.

Je to vidět u cen energií. Česká vláda je rozhodnuta jít proti systému ETS, tedy proti emisním povolenkám v jejich dosavadní i plánované podobě ETS2. Něco takového by v Německu bylo zatím jen těžko představitelné.

Dalším příkladem pragmatismu je automobilový průmysl, který je systémově významný v Německu, ale i v Česku. Volkswagen v podstatě všem ukázal, jak by se to dělat nemělo. Jeho dceřiná firma Škoda naproti tomu zcela vědomě pokračovala také ve vývoji a výrobě modelů se spalovacími motory, prodává je v Evropě a hodně je vyváží například do Indie. Nebylo správné tak lehkovážně přenechat špičkovou evropskou technologii Číňanům.

Česko bylo a stále je jednou ze zemí, které elektromobilitu vždy brzdily. Právě v této technologii ale nyní přichází velká konkurence z Číny.
V této zdrženlivosti vůči elektromobilitě se znovu ukazuje onen pragmatický přístup, o němž jsme už mluvili. Nyní vidíme v Polsku, že se tam prosazuje konkurence z Číny, což už má dokonce makroekonomické dopady. Levné čínské automobily totiž v Polsku již snižují inflaci. Češi i Němci jsou silně navázáni na své automobilové značky a Číňané zde proto zatím narážejí na určité hranice. Ale pokud budou mít domácnosti hlouběji do kapsy, třeba i kvůli vysokým cenám energií, může se stát, že se mnozí rozhodnou pro čínská auta.

„Je potřeba dávat pozor na to, aby nevznikla dotační ekonomika.“

Nemělo se tedy přece jen dříve a masivněji vsadit na elektromobilitu, aby Evropa byla vůči Číně konkurenceschopná, místo aby se dál držela spalovacích motorů?

Podporovat dobrou myšlenku je v pořádku, ale přitom je potřeba dávat pozor na to, aby nevznikla „dotační ekonomika“. V takovém hospodářském systému je totiž těžké mít normální byznys model, k němuž patří i to, že spotřebitel má možnost volby. Jsem pro elektromobilitu, i pro určitou míru podpory. Ale pokud o těchto technologiích rozhoduje politika a nerespektuje se struktura ekonomiky ani přání spotřebitele, dostaneme se do slepé uličky.

Podle německých novin Handelsblatt se prémioví výrobci v automobilovém průmyslu stěhují z Německa do střední a východní Evropy. Znamená to, že budoucnost růstu leží i podle vás spíše ve střední a východní Evropě než ve starých členských státech EU?

Pokud západoevropské státy něco nezmění na svém přístupu, tak to tak bude. Ve východní Evropě vidím mnohem větší chuť růst a být úspěšný, zatímco západní Evropa na mnoho otázek reaguje velmi ideologicky, například u dekarbonizace. Východní země se naproti tomu dokážou soustředit na důležitou otázku: Jak si udržet solidní růst?

„Evropa se jednoduše vyreguluje z růstu.“

Ale když budu polemizovat: Jak Česku pomůže růst ekonomiky, když planeta zkolabuje?
Když Německo nebude růst a deindustrializuje se – což se už děje – zachrání to klima? Můžeme něco dělat v případě, kdy v příznivých a klidných časech všichni hrají podle pravidel. Tyto časy jsou ale pryč. A tak tomu bude i v příští dekádě. Na to se musíme mentálně nastavit a řešit jiné problémy.

Čína otevírá jednu uhelnou elektrárnu za druhou a s více než 30 % produkuje nejvíce CO₂ na světě. Evropa má podíl zhruba 8 %. A aby těchto 8 % odstranila, jednoduše se vyreguluje z růstu. Musíme se teď zcela věcně zeptat: Co ztrácíme a co můžeme získat? V těchto trade-offech ale Evropa není příliš dobrá. Dosud totiž byla bohatá. Ale právě v této krizi najednou máme na stole nové a velké úkoly v oblasti obrany.

Přesně tak, ale právě „pragmatické“ Česko u toho nechce být a ignoruje rozhodnutí NATO vydávat na obranu 5 % HDP.

Myslím, že se tato pozice v Česku ještě změní. Čeká nás doba aliancí. A každý stát v Evropě i Evropa jako celek si bude muset položit otázku, co znamená být spojencem. Co může nabídnout? Mnozí si také pomalu uvědomují, že výdaje na armádu nejsou jen peníze vyhozené z okna, ale také investice do aplikovaného výzkumu a vývoje. Je to vidět na Ukrajině, která během války získala mnohé know-how a vyvíjí také vlastní technologie. Ukrajina má dnes co nabídnout.

Podniky potřebují jistotu při plánování, spolehlivost a právní stát. To ale ve státech Visegrádu už není samozřejmost. Jak to zapadá do pozitivních vyhlídek ohledně růstu?

Samozřejmě, je to problematická situace a můžeme ji vyčíst i z aktuálních údajů o růstu. Slovensko bude mít růst výrazně pod 1 % a Maďarsko má tak jako tak velké hospodářské problémy. Ale přesto jsou to demokracie a mají demokraticky zvolené vlády. Změny mohou přijít, pokud bude ekonomika stagnovat a projeví se to na pracovním trhu.

Už jste mluvil o tom, že Evropa musí být agilnější a akceschopnější. Německý ministr financí a vicekancléř Lars Klingbeil přišel začátkem roku znovu s myšlenkou dvourychlostní Evropy. Do první skupiny by měly patřit v každém případě Německo, Francie, Itálie a Polsko. Jak tento návrh hodnotíte?
Především je to klub tradičních zemí EU. S výjimkou Polska, které by s růstem přes 3 % HDP bylo v této skupině nejsilněji rostoucí zemí. Ptám se, proč by to vlastně Polsko mělo dělat? Velké státy jako Německo, Francie a Itálie totiž buď stagnují, nebo mají obrovské rozpočtové deficity.

Alespoň pokud jde o dynamiku a růst, vidím lepší vyhlídky do budoucna v regionu Polska, Česka, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bavorska a severní Itálie. Tyto státy a regiony si jsou bližší i pragmaticko-politicky. Umím si představit, že taková konstelace by mohla přinejmenším ekonomicky postupovat vpřed. Evropa si nemůže dovolit ztrácet čas.

Interview: Christian Rühmkorf
Foto: Archiv David Havrlant, Ivana Barková