Rozhovor s Helenou Horskou, hlavní ekonomkou Raiffeisenbank

„… aby se říkalo, že Česko je druhé Estonsko“

Koncem loňského roku vyjádřila protest proti rozpočtové politice vlády tím, že ukončila činnost ve výboru pro rozpočtové prognózy na ministerstvu financí. Jako členka nezávislé platformy odborníků KoroNERV-20 svými zkušenostmi přispívá ke hledání východiska ze současné krize. Helena Horská studovala na Vysoké škole ekonomické v Praze a na Institutu světové ekonomiky v Kielu a jako hlavní ekonomka a členka dozorčí rady Raiffeisenbank patří předním ekonomickým expertům v Česku. Hovořili jsme s ní o tom, co by se v ekonomice mělo ještě udát, aby současný příběh měl šťastný konec.

Máme za sebou více než rok od vypuknutí pandemie. Česko vstoupilo do krize poměrně silné. Co krize udělala s ekonomikou?

Covid ekonomiku jakoby rozdělil. Sektory, které jsou postavené na vzájemném kontaktu lidí, jsou přirozeně na covid náchylnější. Bavíme se především o službách. V tom má Česká republika určitou výhodu, protože na rozdíl například od Rakouska, ale i Německa má nižší podíl služeb na celkové produkci. Takže to, co nás dělalo takzvaně starou ekonomikou, ekonomikou původního typu, ekonomikou méně moderní, s nižším podílem služeb a větším podílem průmyslu v přidané hodnotě, se najednou ukázalo jako výhoda.

Česko už nechce být levnou ekonomikou. Aby se to změnilo, vicepremiér Havlíček v roce 2019 vyhlásil inovační strategii. Vy teď ale říkáte, že status quo je vlastně výhoda. Jak to?

Opuštěním levné ekonomiky nutně nemusíme opustit průmysl. My bychom totiž mohli vylít s vaničkou i miminko. Pro Česko je a historicky byl průmysl opravdu konkurenční výhodou. Musíme změnit, a to se myslím akcelerovalo i během covidu, důraz na přidanou hodnotu, na rozšíření výroby průmyslových firem o služby. To znamená dodat zákazníkovi kompletní řešení, nejenom pouhý stroj či ozubené kolo. Takhle si představuji The Country for the Future. Vymyslet, vyrobit, implementovat, zavést a servisovat.

Česko mohlo podporovat české firmy, které vyvinuly vynikající výrobky, například PCR testy nebo roušky z nanovláken. Ale vláda objednává z Číny. Chybí tady návaznost na vlastní strategii v praxi?

Popsal jste to úplně skvěle. Česká republika asi je premiantem v počtu strategií. Umíme vymyslet, jak by něco mohlo být hezké, ale vůbec to neumíme zrealizovat. Občas je to trochu nešikovnost, příliš byrokratického šimla, někdy to bývá i záměr. Podle mého názoru vláda opravdu nevyužila prostor, jak podpořit domácí, velmi rychle se adaptující sektor. Podívejte se speciálně na jeden z desítek programů, a to The Country for the Future. Třeba zrovna firma Nanospace Jiřího Kůse (výrobce roušek z nanovláken, pozn. red.) na žádnou podporu nedosáhla, alespoň ne zpočátku. Ale na potravinovou soběstačnost naše země loni vydala miliardu korun… Je vidět, že priorita státu není v nových technologiích, v tom poskytnout pomoc rychle, efektivně. Místo abychom využili maximální výrobní kapacitu domácích firem, kupujeme velmi nekvalitní výrobky, které často nejsou testované a mají problémy s certifikací, a domácí výrobce necháváme na holičkách. V tomto případě covid jasně ukázal, v čem náš stát selhává.

„covid jasně ukázal, v čem náš stát selhává“

Nejdůležitějším krokem je teď očkování. Podle našeho aktuálního průzkumu je drtivá většina firem (76 %) připravena na očkování poskytnout své provozy. Chtějí přispět k tomu, aby – jakmile bude dostatek vakcín – státní očkovací kampaň nabrala na tempu a byla efektivnější. Většina firem je ochotna pomoci na vlastní náklady. Jak hodnotíte připravenost Česka na očkovací kampaň?

Nejdůležitějším krokem je teď očkování. Podle našeho aktuálního průzkumu je drtivá většina firem (76 %) připravena na očkování poskytnout své provozy. Chtějí přispět k tomu, aby – jakmile bude dostatek vakcín – státní očkovací kampaň nabrala na tempu a byla efektivnější. Většina firem je ochotna pomoci na vlastní náklady. Jak hodnotíte připravenost Česka na očkovací kampaň?

Mohu připojit čerstvě zveřejněný průzkum Raiffeisenbank a Asociace exportérů, který se také zabýval ochotou firem očkovat zaměstnance ve svých provozech a na vlastní náklady. 69 % respondentů-exportérů se vyslovilo pro to, že by zaměstnance přednostně očkovali na svých pracovištích, pouze 12 % řeklo, že ne. Je vidět, že firmy jsou opravdu zodpovědné a uvědomují si význam očkování. My nejsme Izrael, nemáme digitalizované zdravotnictví tak, aby i starší populace byla schopna se bez obtíží a bez cizí pomoci zaregistrovat na očkování. Když se s očkováním starší populace začínalo, nebylo dost informací o vakcínách ani dost zkušeností. Počáteční nejistotu, nedostatek informací a zkreslující informace by pomohl překonat osobní vztah lékař-pacient. Myslím, že stát toho nevyužil a šel na začátku zbytečně složitou cestou.

Možná to bude ještě aktuální a vláda bude využívat zázemí podniků…

Myslím, že na to dojde. Teď jde o to mít dostatek vakcín, abychom mohli začít imunizovat také produktivní část populace, která mimochodem nese náklady celé covidové krize. Některé sektory trpí, některé rostou, například digitální onlinové služby, které už tvoří 8 % HDP české ekonomiky a začínají dotahovat automobilový průmysl. O tom se málo mluví. A musíme pečovat i o naše děti. Jejich vzdělání ovlivní i to, jak dobře se budeme mít my jako důchodci.

Říká se, že krize je příležitost. Máte představu, na co konkrétně by se podniky měly soustředit teď? Jak fungovat dál?

Vyplývá to ze slabiny nejenom české ekonomiky, a tou je podle mého názoru především velká závislost na levné pracovní síle. Práce už není levná a ani není dostatek pracovní síly . Máme stárnoucí populaci, na trh práce nastupují stále slabší a slabší ročníky. Trh práce nás donutí digitalizovat, automatizovat a robotizovat. Firmy opravdu potřebují investovat do digitální infrastruktury. Musí se spojit veřejné peníze se soukromými a budovat kvalitní hustá síť vysokorychlostního internetu 5G. Stabilní a rychlé připojení potřebujeme v každém koutku naší země. Na prvním místě bych tedy uvedla budování 5G sítí. Další věcí je, že v Česku máme zhruba 120 robotů na 10 tisíc obyvatel a v Německu jich mají 300. Jinými slovy, potřebujeme zvýšit intenzitu robotizace práce. Důležitá je také kvalifikace. Potřebujeme reformu vzdělávacího systému tak, aby odpovídal novým potřebám. Místo toho, aby se děti biflovaly fakta, by se ve škole měly učit dovednostem. Naše vláda má velký dluh i ve fyzické infrastruktuře. Nejde jenom o nedokončené dálnice, ale také o vysokorychlostní tratě a kvalitní a hlavně bezpečné spoje. Česká republika je známá svou hustou železniční sítí, která ale není plně modernizovaná. Dalším problémem je bydlení. A mohla bych pokračovat.

„ostrůvky pozitivní deviace“

To říkáte i jako členka platformy KoroNERV=20. Tento orgán doporučuje vládě investovat do digitalizace, robotizace, nanotechnologií, farmacie, vzdělávání, jak už jste zmínila. V podstatě každý vyspělý stát se teď ale snaží být na poli digitalizace premiantem. Nebude právě evropská a globální konkurence pro Česko příliš velká?

Musíme využít naší konkurenční výhody v nanotechnologiích, v oblasti eCommerce, kde jsme téměř na evropské špičce. Našim firmám ovšem chybí ambice rozprostřít se více nejen po Evropě, ale i globálně. Je vidět, že některé firmy se o to pokoušejí. Třeba Zásilkovna, jedna z českých firem, která dokázala překonat hranice Evropy a funguje už i na světových trzích. To jsou příklady prvních – já tomu říkám – ostrůvků pozitivní deviace. Máme i další. Ale abychom byli velcí hráči, potřebujeme takových firem stovky, tisíce. Aby se říkalo, že Česko je druhé Estonsko nebo druhý Izrael.

Právě Estonsko už před dvěma lety předstihlo Česko v žebříčku atraktivity zemí pro investory v konjunkturálním průzkumu německých zahraničních hospodářských komor, a to díky digitalizaci.

Kde to ale v Estonsku začalo? U státu a u uživatelů, kteří požadovali služby v digitální podobě. A v Česku? Bavíme se o tom, co by měly dělat firmy. Ale my především naprosto propadáme v digitalizaci státní správy a státních služeb. To je bariéra, kterou budeme muset překonat, jinak se nikam dál neposuneme.

„Byl to takový dopis Ježíškovi“

Velké peníze teď přicházejí z Bruselu, vlády zemí EU předloží svoje „plány národní obnovy“. Cílem je poskytnout členským státům prostředky na dodatečné investice, na restart po covidové krizi. Mantinely pro využití peněz jsou dané, projekty se mají z velké části zaměřit třeba na přechod na zelenou ekonomiku a energetiku, na digitalizaci, na vzdělávání. Jak vládní návrh hodnotíte? Často se kritizuje, že chybí celková vize.

Zásadní chyba byla učiněna na začátku. Většina ekonomů, které znám, kritizovala takzvaný Národní plán investic. A ten byl svým způsobem zpočátku napasován do Národního plánu obnovy. Národní plán investic jsem tehdy nazvala dopis Ježíškovi, který psaly moje děti, když jim bylo pět let. Seznam, který se neustále měnil. Napsal jste ho v listopadu, v prosinci tam bylo víc věcí nebo dokonce úplně jiné věci. Seznam všeho možného, co koho napadlo. My ale musíme vědět, kam chceme ekonomiku těmito penězi posunout. Když členové vaší komory plánují investici, vědí, čeho chtějí dosáhnout. I riskaři u nás v bance od firem vyžadují, aby řekly, jaké budou mít díky investici tržby, o kolik sníží náklady, co tím vyřeší. Takhle musí uvažovat i stát. Stát má v Národním plánu obnovy k dispozici 172 miliard korun. To je obrovská suma. Musíme si ale říct: V horizontu tří až pěti let chceme mít takovou a takovou ekonomiku. Například chceme mít na km2 tolik a tolik dobíjecích stanic na elektromobilitu. A protože chceme elektromobilitu podpořit, budeme pro státní správu, ale i pro města a obce nakupovat elektroauta a podpoříme domácí výrobce a poptávku po elektromobilitě. To mi tam místy chybí.

„Chybí vděk a určitá sounáležitost“

Udržitelnost je v podstatě páteří vize Zelené dohody pro Evropu. Je v pořádku, že má takový význam? Druhá otázka: Přejete si, aby česká vláda změnila pohled na udržitelnost?

Ano, potřebujeme změnu myšlení. Nikoliv růst za každou cenu, ale růst, který neznamená vyčerpání nenahraditelných zdrojů. Potřebujeme inovace, investice a regionalizaci. To je pro Česko velká výzva. Změní se globální výrobní řetězce. Ukázalo se, že šoky jako covid mohou výrazným způsobem destabilizovat dodavatelsko-odběratelské vztahy. Možná budeme více inklinovat ke kratším dodavatelsko-odběratelským řetězcům, protože bude tlak na ekologizaci, snižování CO2. Budeme tak prohlubovat vztahy uvnitř regionu, což myslím má smysl. Nevolám po žádné revoluci, pořád budeme středně velkou otevřenou ekonomikou, která bude potřebovat své obchodní partnery, ale své vztahy můžeme postavit na vysokých lidských hodnotách, na důvěře, na spolehlivosti, ale taky na tom, že si budeme naslouchat a budeme svým způsobem k sobě ohleduplní. To je to, co Česká republika ve slovech svého premiéra dostatečně nezdůrazňuje: To, že jsme v Evropě, je pro nás výhoda. Chybí vděk a určitá sounáležitost, udržitelnost, ohleduplnost, to, že když se ostatním nebude dařit, tak se nebude dařit ani nám. To je pro nás všechny jednou z cest, jak překonávat všechny budoucí šoky a krize.

A ještě jeden stručný odhad. Bude mít postcovidový příběh české ekonomicky dobrý konec?

Myslím, že ano. Ukázalo se, že česká ekonomika je neuvěřitelně odolná. Když mluvím o české ekonomice, mluvím o lidech. Protože ekonomiku tvoří lidé. To, že česká ekonomika nepropadla dvouciferným tempem, že jsme na konci roku viděli oživení průmyslu a exportu, bylo dáno tím, že tady byli manažeři, kteří našli lidem práci, i v krizi našli příležitost, a to přes všechny problémy, nástrahy, covidová rizika, problémy v organizaci práce. A to všechno zvládli bez nějaké zvláštní, velké podpory od státu.

Rozhovor: Christian Rühmkorf
Foto: Raiffeisenbank