Rozhovor s guvernérem České národní banky Jiřím Rusnokem

“Nemůžeme se tvářit, že se nic neděje”

České hospodářství zná ze všech stran. Byl premiérem, ministrem financí, průmyslu a obchodu i premiérem. Kariéru udělal i v bankovnictví – nejprve v soukromém sektoru, od července 2016 pak v roli strážce české koruny. V současném boji proti razantní inflaci se mnoho očí upírá na guvernéra České národní banky (ČNB). Jeho recept, výrazně zvyšovat základní úrokové sazby, není po chuti každému – podnikům většinou zdraží investice. S Jiřím Rusnokem jsme hovořili o kritice jeho měnové politiky, zelené transformaci a nezávislosti ČNB.

Jak se s příchodem covidu změnila vaše role strážce koruny? Změnila se vůbec?

Nezměnil se náš úkol a mandát – pečovat o cenovou stabilitu v zemi. To je dáno zákonem a to trvá. Zato se změnil vývoj ve společnosti, zejména ekonomický, který nás zajímá primárně. Covid byl pro ekonomiku velmi specifickým šokem. Máme sice zkušenosti s krizí, která vznikne ve finančním sektoru, ale nikdo z nás ještě nezažil, že by přišel externí šok z prostředí mimo ekonomiky.

Jak se ukázalo, charakter krize, kterou externí šok vyvolal, je zvláštní tím, že je to převážně krize nabídková, tzv. supply side shock. Ta kvůli jednoduchému ekonomickému zákonu nabídky a poptávky vede k růstu cen. A v této situaci jsme se ocitli my. Na začátku covidu to nebylo vidět, protože tam je vždy časové zpoždění. Dnes už to vidíme v růstu cen, k tomu se přidaly některé další trendy. V Evropě je to tlak na dekarbonizaci, změnu charakteru energetiky, změnu technologií v automobilovém průmyslu, které také přispívají k cenovému růstu. Nejvýznamnější na tom podle mě je ekonomický dopad a pro nás specificky nebývalý růst cenové hladiny.

Vaše reakce byla ostrá, 4. listopadu jste kvůli vysoké inflaci zvýšili úrokovou sazbu o 1,25 procentního bodu. Pojďme se podívat na to, co to vlastně znamená. Premiér se k vašemu rozhodnutí vyjádřil ve smyslu, že zničíte českou ekonomiku. Čím si tak ostrou kritiku Andreje Babiše vysvětlujete?

Myslím, že to je takové vymezování se, hledání nepřítele, protože teď zrovna jiný není moc po ruce. Ale to není podstatné, protože jsme nezávislí na politické scéně a v tomto smyslu nás to nijak neovlivňuje. Víme, co děláme, nemůžeme počkat, až růst cen přejde, sám se usadí a bude klid. Pan premiér vychází z hypotézy, že inflace je importovaná, že je mimo naše působení. To je jenom poloviční pravda, zhruba 50 % je domácího původu.

“Mzdy rostou rychleji než produktivita práce.”

Podívejme se na těch 50 %, které se snažíte ovlivňovat. Viceguvernér ČNB Marek Mora nedávno říkal, že k inflaci přispívá například i rozpočtová politika odstupující vlády. Co jsou další faktory?

Nejdůležitějším faktorem jsou dlouhodobě rychle rostoucí mzdy, které rostou rychleji než produktivita práce. Je to výsledek velmi napjatého trhu práce, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Mzdy rostly nominálně o 5-8 %, reálně o 2-5 %. Je to tempo růstu, které nikde v západní Evropě nemá obdoby. A to v situaci, kdy česká ekonomika sice rostla, ale nijak výrazně. Konvergence, přibližování úrovně výkonu české ekonomiky k nejvyspělejším zemím v Evropské unii, se už počínaje rokem 2018 de facto zastavila. Samozřejmě k inflaci v posledních dvou letech přispívá i extrémně expanzivní politika veřejných financí, to je nesporné. Není problém ve velikosti českého veřejného dluhu, ten je stále relativně nízký, ale v tempu jeho zvyšování. Jestliže ho zvyšujeme o 7-8 % HDP ročně, je to jedno z nejrychlejších zadlužování v Evropě. To jistě také přispívá k proinflačnímu charakteru české ekonomiky.

Třetí významný faktor se odráží v našem měření inflace. My máme jiné měření než eurozóna. Ceny nemovitostí u nás dlouhodobě rostou rychleji než ve většině Evropy. V našem indexu spotřebitelských cen máme takzvané imputované nájemné, tedy složku, která zahrnuje náklady na vlastnické bydlení. To je v Česku dominantní způsob bydlení, 80 % lidí bydlí ve vlastním. To samozřejmě zvyšuje inflační tlak.

Zvýšení úrokových sazeb je pro firmy ambivalentní krok. Jednak se zvyšují úrokové sazby pro podnikatelské úvěry, zároveň firmy už řadu let velmi silně pociťují nedostatek lidí, který jste označil jako jednu z příčin inflace. Nešlo by napětí na trhu práce ovlivňovat jinak než zpomalením konjunktury?

Jako ČNB primárně nechceme ovlivňovat trh práce, ale naše kroky samozřejmě mají sekundárně dopad na reálnou ekonomiku a trh práce. Ta situace se nedá řešit monetárními nástroji, ale zvyšováním míry automatizace, robotizace a technologickým pokrokem, protože my tady lidi mít nebudeme asi ani za 10, 20 let. Naopak to bude ještě horší, protože společnost stárne, máme jedno z nejrychlejších stárnutí v Evropě. Krátkodobě může být určitým řešením liberálnější přístup k importu pracovní síly ze zahraničí. To je ale pouze krátkodobé a částečné řešení. Dlouhodobě je to otázka lepší harmonizace mezi tím, co produkuje systém vzdělávání, a tím co, potřebuje pracovní trh. Tam jsou velké nedostatky. A pak investice do technologií, úspor pracovních sil. Tato země nemá demograficky kapacitu na tak velký průmyslový sektor, jaký tady dnes už je a asi bude ještě mnoho dalších let.

Kroky Evropské centrální banky (ECB) a České národní banky jsou úplně protikladné. Z ECB slyšíme, že nulová úroková politika bude pokračovat možná ještě dva roky. Jak chování ECB vnímáte s ohledem na vaši nezávislost?

My nejsme součástí eurozóny, máme svoji vlastní odpovědnost a musíme se řídit našimi podmínkami. Máme inflační cíl 2 %, ale současná inflace ho několikanásobně převyšuje. Jestliže vidíme, že dochází k výraznému ohrožení cenové stability, musíme reagovat, abychom dosáhli na horizontu měnové politiky našeho cíle. Nemůžeme se tvářit, že se to neděje nebo že se to samo ztratí, když víme, že je to z velké části vyvoláno domácími faktory.

“Jestliže Evropa bude mít problém, budeme ho mít taky.”

A přístup ECB?

To, že ECB má v tuto chvíli jiný přístup, se dá pochopit. Za prvé: Zvýšenou inflaci jsme měli už před covidem. Ne tak vysokou jako teď, ale už tehdy bylo potřeba monetární politiku trochu zpřísňovat, což neplatí pro ECB. Ta byla mnoho let výrazně pod cílem. Za druhé: ECB musí nastavit monetární politiku pro 19 zemí. To je velmi obtížné, protože jednotlivé země mají různou inflaci, různé inflační faktory. V tuto chvíli je v některých zemích v Pobaltí inflace kolem 8 %, na Slovensku je stejná jako u nás, podobně je tomu v Německu. Pak tady máme Řecko, Itálii, kde je inflace relativně velmi nízká. Nastavit na to měnověpolitické řešení je samozřejmě těžké. Najít to správné číslo je podle mého názoru téměř nemožné. Je také pravda, že v žádné zemi eurozóny není tak napjatý trh práce jako u nás. I když je to někde podobné, v celé řadě zemí je situace úplně jiná, třeba v zemích jižního křídla. ECB je podle mého názoru uvězněna v pasti fiskální dominance, jak se tomu říká odborně. To znamená, že celá řada členských zemí ECB je silně zadlužena a jakékoliv zvýšení nákladů na financování jejich dluhů je pro ně dramatický makroekonomický problém. Musí brát ohled i na tuto okolnost.

Ptal jsem se také kvůli konkurenceschopnosti českých podniků na jednotném evropském trhu, obzvlášť v eurozóně. 80 % českého exportu směřuje do Evropské unie…

Ano, do jisté míry je to pro jejich pozici nepříznivá okolnost. Pokud mají ve větší míře financování postavené na úvěrech od českých bank v korunách, pocítí zvýšení nákladů. Ovšem podnikatelé dnes mají alternativu, kterou také využívají – podnikové úvěry v eurech. U exportních podniků to dává smysl i jako forma přirozeného hedgingu proti kurzovému riziku. Tam se výrazně stírá krátkodobá nevýhoda, o které mluvíte.

Nám samozřejmě velmi záleží na osudu české ekonomiky. Jsme si velmi dobře vědomi toho, že bez dobrého fungování české ekonomiky nebude ani cenová, ani finanční stabilita dlouhodobě dosažitelná. Cenová stabilita se utváří tím, že centrální banka nedovolí, aby tzv. inflační očekávání vzrostly nad úroveň, která by ji ohrožovala. Dnes víme, že tlak na růst inflačních očekávání je enormní. A proto musíme takto razantně zasáhnout. Pokud tady nebude cenová stabilita, nebude fungovat ani investiční prostředí, nebude zdravým způsobem fungovat ani trh práce a stanovování mezd. To jsou všechno podmínky nutné k tomu, aby tady byla dlouhodobá prosperita. Není to samozřejmě podmínka dostačující. Jde i o další věci, které má ale ve svém portfoliu někdo jiný.

Firmy musí digitalizovat, automatizovat, potýkají se s prázdným trhem práce. Dodavatelské řetězce fungují špatně, ceny energií rostou. Zároveň přichází zelená transformace. Zbyde v téhle době podnikům na investice do budoucnosti?

Výzvám, o kterých mluvíte, samozřejmě rozumím. Jsem přesvědčen, že si s nimi české podniky poradí. Netýká se to jen jich, ale všech podniků v Evropě, se kterými si konkurují. Je to soutěž, kterou jsou zvyklí dennodenně podstupovat, vesměs úspěšně. Nebude to asi jednoduché, protože výzev, které jste vyjmenoval, se teď skutečně spojilo víc dohromady a doba nebude snadná. Zároveň přináší příležitosti jako každá krize. Nemám tedy obavu o to, že by se s tím podniky v ČR nedokázaly vypořádat, základy české ekonomiky jsou zdravé. My jsme zásadně závislí na tom, co se bude dít v Evropě. Jsme malá, otevřená, exportně orientovaná průmyslově založená země. Jestliže Evropa bude mít dlouhodobě problémy, budeme je mít taky. Nezáleží na tom, jestli jsme, nebo nejsme v eurozóně. Pokud to zvládne Evropa, zvládnou to i české podniky.

“Tato země nemá demograficky kapacitu.”

Evropská politika, Green Deal, Fit for 55 – vnímáte tuto transformaci spíše jako součást problému, nebo jako dlouhodobé řešení?

Nemůžeme ignorovat problémy klimatu. Životní prostředí musíme postupně zatěžovat méně a méně, to je jasný imperativ. Jiná věc je, jestli je náš „roadmap“ dostatečně promyšlený ve všech souvislostech, jestli je co nejpoctivěji otestovaný, protože bude vytvářet určité napětí. Za sebe říkám, že vše není dost promyšlené. Myslím, že tato cesta je správná, ale bude muset doznat určitého zpřesnění. Jeho kritika nesmí být ideologické tabu, to by byla cesta do pekel.
Zároveň musíme být realisty, podívejme se na mapu. Evropa je takový poloostrov Euroasie. My sami svět nezachráníme. Ano, tlačme na to, abychom ho zachraňovali všichni na této planetě. Ale sami ho nezachráníme jen tím, že se třeba obětujeme až do úplného konce. To by bylo neracionální.

Pojďme ještě krátce k euru. Každý rok na jaře společně s dalšími 15 zeměmi střední a východní Evropy provádíme konjunkturální průzkum. V roce 2017 chtělo 48 % našich členských podniků zavedení eura, teď už je to 68 %. Euro je do značné míry politický projekt. Je pro Českou republiku žádoucí ho přijmout?

Vždycky jsem říkal, že dlouhodobě potřebujeme mít stejnou měnu jako Německo. Německo má v tuhle chvíli euro. Problém je v tom, že euro jako politický projekt, jak jste to správně popsal, je projekt nedodělaný. Obávám se, že to jeho dodělávání bude v Evropě znamenat ještě hodně utrpení a bolesti. Anebo, pokud se to nepodaří, ten projekt nemusí být navěky. Pak je otázka, jestli máme spěchat do nedodělaného projektu, když víme, že tam bude ještě nějaká velká přestavba, jestli se máme stěhovat do baráku, který není dokončený.

Nová vláda chce podnikům umožnit, aby mohli vést účetnictví v eurech. To je asi pragmatický krok.

Řada mezinárodních firem to dělá, vede dvoje účetnictví – v eurech a korunách – už dnes. To je technikálie. Někde jsem zaslechl, že existuje nápad, že by firmy mohly i platit daně v eurech. To považuji za hloupost. Nemůžete takto rozdělovat monetární systém v zemi, která má vlastní měnu. Zajímalo by mě, jak by se potom stát zabezpečoval proti kurzovému riziku, jestli by v eurech taky vyplácel dávky.

Byl jste ministrem, premiérem, tedy ve státní sféře, top manažerem bankovní sféry, tedy soukromého sektoru. Ted jste jako guvernér strážcem české koruny. Bylo pro vás těžké změnit strany, které částečně bojují i proti sobě? Ceníte si těch zkušeností i dneska jako guvernér?

Určitě, každá zkušenost vás posiluje a dává vám určitý nadhled. Myslím, že mi to velice pomohlo, i tady v této roli. Jsem člověk, který je zvyklý plnit svoje role. Považuji za výhodu, když člověk má za sebou takovou širší zkušenost, protože je potom schopen vidět i okolí toho, o čem rozhoduje, mnohem detailněji, plastičtěji a lépe se v něm orientovat. Myslím, že to pomáhá.

“Euro je nedodělaný projekt.”

Za rok a pár měsíců budeme mít prezidentské volby. Prezident vybírá a jmenuje guvernéra. To je pravidlo z doby, kdy ještě nebyla přímá volba prezidenta. Bylo dobré, přímou volbu zavést?

Nebylo, do našeho ústavního systému to nezapadá. Ten je postaven na parlamentní demokracii a suverénní moci, která vzešla ze všeobecných voleb a která je delegovaná na parlament. Ten rozhoduje o všech zásadních věcech, v našem systému je přímá volba prezidenta cizorodý prvek. S tím už ale nikdo nic neudělá.

Máte obavy o nezávislost ČNB do budoucna? Kandidaturu na prezidenta zvažuje i váš kritik, premiér Babiš…

Nemám, přestože máme tento monarchistický způsob jmenování členů bankovní rady a zatím jsme měli tři velmi různé prezidenty. Všichni jmenovali členy bankovní rady a guvernéry a nikdy nenastal žádný zásadní problém. Toto zdánlivě absolutistické jmenování má výhodu v tom, že prezident, který jmenuje členy bankovní rady, je jmenuje sám a nemůže se na nikoho vymlouvat. Navíc mají dlouhý mandát, jejich kroky se projeví ještě během prezidentování toho, kdo je jmenoval. Obavy nemám.

Rozhovor se uskutečnil 15.11.2021.

Rozhovor: Bernhard Bauer, Christian Rúhmkorf

Fotos: Jaromír Zubák

Leave a Reply

Your email address will not be published.