Rozhovor se Soňou Jonášovou, zakladatelkou a ředitelkou Institutu cirkulární ekonomiky

Česká republika by měla ještě trošku zabrat

Cirkulární ekonomika je systém, který se snaží přinést alternativu současnému fungování společnosti, které je z velké části založeno na konceptu vytěžit, vyrobit, vyhodit. To je nejenom velké plýtvání materiálu, ale samozřejmě i energií. To jsou synergie, které ji přivedly i ke kurzu Young Energy Europe ČNOPK, kde prezentovala právě toto téma a hledala příležitosti, jak témata cirkulární ekonomiku propojit s efektivním řízením jednotlivých firem a samozřejmě i s nastavováním energetických úspor. Když mluvíme o spotřebě materiálu na úrovni jednotlivých podniků, jde o nemalé finanční částky, říká Soňa Jonášová a dodává: „Firmy často utrácejí za materiál až 40 % nákladů na finální výrobek a s tím samozřejmě souvisí i náklady na zpracování materiálu,“ říká Soňa Jonášová.

Co vás spojuje s kurzem Young Energy Europe ČNOPK?

Pro nás je každopádně důležité, když témata nejsou abstraktní, když se o nich nejen mluví, ale když padají na úrodnou půdu ve smyslu skutečných realizací v podnicích. A to je základní koncept celého kurzu. Jednotliví účastníci pracují na skutečných projektech, které mohou konzultovat s lektory nebo organizátory. Na závěr se prezentují reálné výsledky, které jsou někdy dechberoucí, protože projekty, byť to jsou projekty jednotlivců, často mají velmi velký dosah a význam. Tento kurz je jeden z mála svého druhu, kde jsou výsledky opravdu prezentované, kde si účastníci předávají know-how i mezi sebou a často v projektech pokračují a rozvíjejí je v podnicích i díky vlastní iniciativě.

Čím podle vás je, že povědomí o cirkulární ekonomice je stále nízké?

Ono je to téma relativně nové, i když tento koncept má základy v minulém století. Dnes je zakotveno v evropské legislativě, je součástí Zelené dohody pro Evropu. V České republice je ale pro propagaci celého toho tématu potřeba stále ještě obrovské množství práce. Nakládání s materiálem nebo s odpadem má v podnicích často na starosti podnikový ekolog nebo odpadář a ne vždycky je propojeno s dalšími tématy výroby. Nakládání s odpadem, který se dostane k recyklaci a není nutné ho likvidovat, přináší i finanční úsporu, což je pro firmy velká motivace pro zavádění enviromentálních aspektů. To je pro cirkulární ekonomiku typické.

Dalo by se tedy mluvit o win-win situaci, kdy šetříme životní prostředí a zároveň i peníze. Jaké jsou podle vás další cesty, kromě kurzů jako je Young Energy Europe, jak veřejnost s tématem cirkulární ekonomiky více a lépe seznámit?

Velmi důležitou roli hrají média. Lidé sledují zprávy, rádi sledují dobré zprávy. Důležité jsou příklady dobré praxe a vysvětlování. Energeticky soběstačná obec, jako třeba středočeské Kněžice, kde v bioplynové stanici zpracovávají biomateriály a odpadní biomasu z okolí, je něco, co si člověk dokáže představit. Stejně tak je potřeba ukazovat firmy, které díky tomu, že s odpady nakládají zodpovědně a předávají je dalším zpracovatelům, vytváří na lokální úrovni nová pracovní místa. Sama jste řekla, win-win situace. To, co je pro někoho odpadem, může být pro někoho jiného zdrojem. Přesně takové příklady je potřeba neustále přinášet a ukazovat a dávat konkrétní návody, jak na to. Vítáme, když se příklady dobré praxe z podniků objevují v soutěžích i v médiích. Často to jsou koncepty, kterým lidé rozumí. Většinou tam hraje významnou roli nějaká nová technologie nebo nový přístup, ale často to jsou myšlenky, které kopírují to, co běžně funguje v přírodě. Příroda sama o sobě žádným materiálem neplýtvá, uzavřené koloběhy jsou jí běžné.


„Příroda žádný odpad nezná“


Kurz vyhrál Jan Bílek z firmy Preol se skvělým energeticky efektivním projektem. Jak se může třeba takový projekt stát motorem trendu?

Překvapila mě detailnost tohoto projektu včetně technologického řešení, které bylo postaveno na nejmodernějších technologiích a velmi důkladné rešerši. Byl vidět zápal jednotlivce, který měl perfektní znalost tématu, velmi dobře se v něm orientoval. Pokud se bude dařit v českých společnostech vychovávat mladé lidi respektive jim dávat příležitost k tomu, aby mohli realizovat velmi komplexní projekty, je to obrovská příležitost, aby Česko dalším evropským státům ukázalo, že máme velmi zajímavá a komplexní řešení. A často jde o statisícové nebo milionové úspory. Také vždycky pomáhá, když je podpora shora. Když firmy mají v oblasti enviromentálních úspor nastavené klimatické cíle nebo konkrétní měřitelné akční plány.

Jak to vypadá obecně u českých firem s motivací ke snížení uhlíkové stopy a efektivnějšímu nakládání s energií?

Myslím, že Česká republika by měla ještě trošku zabrat. Jsou tady příklady dobré praxe jednotlivých firem, o kterých se člověk nebojí říct, že by dokázaly uchvátit celý svět. Ale třeba co se týče legislativního balíčku Zelené dohody pro Evropu, konceptu, který bude určovat směřování celé EU na další desítky let a který postupně přichází, je v Česku jeho známost velmi malá. Je to i z toho důvodu, že česká vláda se moc dobře nevěnuje osvětě enviromentálních témat. Často tato role padá přímo na podniky, které se snaží získávat informace svépomocí. Kvůli tomu nám oproti různým jiným evropským státům, zejména západním, trochu ujíždí vlak. Když se bavíme s holandskými nebo severskými partnery, každá tamní firma už má nějakou prioritizaci enviromentálních aspektů. Například umí vypočítat produkci CO2. České firmy s těmito tématy často teprve začínají. To je velká škoda. Myslím, že to je něco, co by nás mohlo vyšvihnout. Máme tady řadu technologických řešení, která jsou replikovatelná, ať už v oblasti vodohospodářství, energetiky nebo nakládání s materiály. Ale málo o nich mluvíme. A často máme pocit, že se nás to netýká, že to není podstatné.


„…potom nebudeme konkurenceschopní“


Takže ve stručnosti: Proč se nás to týká?

Ve chvíli, kdy i po koronavirové krizi celá Evropa půjde cestou zeleného restartu ekonomiky a Česká republika bude dělat, že se jí to netýká, se může stát, že třeba v oblasti veřejných i soukromých zakázek nebudeme schopni reagovat na nová enviromentální kritéria dalších států nebo firem a nebudeme konkurenceschopní a akceschopní.

Na jaké překážky člověk nebo firma naráží? S jakými se potýkáte vy jako třetí hráč na trhu, který stojí mezi firmami a vládou a zároveň se snaží o osvětu a o změnu?

Často se potýkáme s velmi nepružnou legislativou. Například nám velmi dlouho trvá vytvořit místo pro různé pilotní projekty, které nemají v České republice referenci. Abychom pro daný koncept získali důvěru, mohli ho ověřit v praxi a poté replikovat, realizujeme spoustu pilotních projektů s odbornou garancí ministerstev. Týká se to třeba využívání druhotných surovin nebo nových zdrojů typu biometan vyrobený z čistírenských kalů, vtláčený do plynárenské sítě nebo využívaný pro pohon autobusů. To je jeden z pilotních projektů, který jsme realizovali v Brně a kde bylo velmi důležité mít podporu ministerstva životního prostředí. To nám pomáhalo celý pilotní projekt nastavit, byť jsme se potýkali s celou řadou legislativních opatření. Když mluvíme o obsahu recyklátů, nutně potřebujeme velmi rychle, efektivně a na základě vysoké odbornosti třeba i měnit normy. To se týká například stavebnictví. Potřebujeme recyklovat stavební demoliční odpady, vracet je zpátky do oběhu. Musíme zamezit tomu, aby končily na skládkách, protože přichází krize materiálů. Víme zcela jistě, že stavebnictví se bude potýkat s obrovskou krizí. Potřebujeme normativní změny, abychom takové materiály, když se prokáží jako funkční, mohli uvádět zpátky do oběhu. To je jedna z bariér. Další je kontinuita starých procesů. Třeba to, že se v České republice při soukromých i veřejných zakázkách aplikují zejména kvantitativní kritéria, jako je cena. Snažíme se mít všechno co nejlevnější, a vůbec nepropočítáváme náklady celého životního cyklu.

Jakou roli v tom hrají spotřebitelé, tedy zákazníci?

Příliš často nereflektujeme to, co si spotřebitelé myslí. Ti třeba Zelenou dohodu pro Evropu jednoznačně vítají, a to i v českém kontextu. Dvě třetiny Čechů si myslí, že Zelená dohoda bude pro ochranu životního prostředí pozitivním přínosem.

Rozhovor: Tereza Šťastná
Foto: INCIEN

Leave a Reply

Your email address will not be published.