„Tam jsou hladovější než tady“

Můžou čeští inženýři i v budoucnu obstát v mezinárodním prostředí?

MBtech Bohemia je jako poskytovatel služeb v oblasti vývoje vozidel a motorů na českém trhu už od roku 1996. Původně 100% dcera automobilky Daimler, dnes jako součást globální skupiny AKKA Technologies vyvíjí pro desítky firem z odvětví mobility. Byznys jen kvete. COO Martin Novotný přesto vidí v soft skills místních inženýrů značné nedostatky, a ty ohrožují budoucnost investiční lokality.

Několikrát jste byli zvoleni zaměstnavatelem roku i regionu, naposledy v roce 2018. Za co?

Toto ocenění pro mě hodně znamená. Dříve jsem si myslel, že si porota říká: ty jsou sympatičtí, firma vypadá dobře a má dobré jméno. Ale ne, je za tím metodika PwC, která zohledňuje řadu čísel jako investice do vzdělávání zaměstnanců, počet školicích dnů atd., a to všechno v poměru k velikosti firmy. Rok 2018 pro nás byl výzvou, vyrostli jsme a posunuli se do nové kategorie. Ale i přesto jsme zvítězili.   

Jaký profil mají zaměstnanci, které hledáte?

Velkou váhu přikládám diverzitě, a to nejen u firem a mezinárodních partnerů. Dokážeme obsáhnout celý řetězec vývoje. Pokrýváme všechny fakulty, pracují u nás mechaničtí inženýři z nejrůznějších odvětví, lidé s elektrotechnickým vzděláním či programátoři a developeři. 

V kterém segmentu je problém sehnat lidi největší?

Mechanické vývojáře a konstruktéry se nám momentálně shánět daří. Stále usilovněji ale hledáme lidi se zkušenostmi v IT a elektronice. O ně se na trhu svádí tvrdý boj, i přesto, že nabízíme zajímavé projekty kolem vozidel, která spatří světlo světa teprve za 3 až 5 let. Programátoři jsou dneska velmi vybíraví.

Před pěti lety v tomto magazínu ze strany MBtech zaznělo, že „jazyková kvalifikace stále méně vyhovuje požadavkům mezinárodního průmyslu“. Jde při tom o němčinu a angličtinu?

Většina projektů přichází od německých firem, a to je také DNA naší společnosti. U mnohých z nich jsme autem za několik málo hodin. Pokud je potřeba, abychom byli na místě – v dílně nebo při jednání u prototypů –, jsme flexibilní. Němčina tedy hraje pro dobré přijetí a integraci u zákazníka stále velmi důležitou roli.

“Technik z Čech se relativně snadno nechá vyvést z míry”

Co musí při spolupráci s extérními a interními partnery umět inženýr v mezinárodní společnosti?

Samozřejmě musí být dobrý technik. To samo o sobě ale v dnešní době už nestačí. Naši zákazníci musí mít pocit, že o ně a jejich projekty opravdu stojíme a že u nás budou v dobrých rukou. Dneska musí technik umět o své práci mluvit, ať už je na jakékoliv pozici, juniorské či seniorské. V Německu se říká: Konej dobro a mluv o tom. Pro budoucnost technických povolání v Česku je to nezbytné. 

Problémem jsou tedy komunikační a prezentační dovednosti?

Přesně tak, ale nejedná se jen o prezentace před velkou skupinou lidí. Inženýr se prezentuje také v běžných denních situacích, v každém rozhovoru, telefonátu i v dílně. A samozřejmě také v konkurenčním prostředí, když zákazník ještě není úplně přesvědčený, nebo když má tým obavy, že český kolega svou práci nedělá tak dobře. Právě v takových situacích se technik z Čech relativně snadno nechá vyvést z míry. Chybí mu soft skills, tzv. měkké dovednosti, tedy schopnost argumentovat bez toho, aby se hned hádal, nebo, a to je ještě horší, schopnost mlčet. S německými firmami jsem v kontaktu přes 20 let, moje zkušenost je, že chtějí jít hned k věci a nejvíc se dosáhne angažovanou diskuzí.

Prostředí byznysu od 90. let zmezinárodnělo, v případě soft skills to ale vypadá, že se čas zastavil. Proč tomu tak je?

Příčinou je naše komfortní zóna. Daří se nám dobře, dokonce až příliš dobře, a to už dlouho. Je to plíživý proces. Opustit svou komfortní zónu je umění a vyžaduje to spoustu sebeovládání. Uvedu příklad: Když jsem ve firmě začínal, jeli jsme do Německa za zákazníkem klidně i deset hodin, seděli v pěti ve fábii, dálnice nebyla, za to ale hraniční přechody. Dneska jsme u zákazníka za čtyři hodiny a stejně se nám nechce nasednout a vyrazit. Říkáme si: Jsme přece tady a jsme dobří, tak ať oni přijdou za námi. Souvisí to i s ochotou učit se něco nového. Když dělám jen to, co umím, je to cesta do komfortní zóny. 

Kde to v českém školním vzdělávání se soft skills vázne?

Začíná to už na základní škole. Trénovat prezentaci a argumentaci se dá pomocí jednoduchých metod už od první nebo druhé třídy. Děti se musí naučit zpětnou vazbu dát, ale i si ji vyptat. Spousta lidí se ale při tom hned urazí. Když špatně začnete už na prvním stupni, může vám to uniknout. Učitelé si ale už uvědomili, jak důležité to je, takže se to zlepšuje.

“Naučit se zpětnou vazbu dát, ale i si ji vyptat”

Je to vyloženě český problém?

Mám přinejmenším pocit, že svět kolem nás se vyvíjí rychleji. Máme pobočky i v Rumunsku, byl jsem také na univerzitě v Moldavsku – děti, školáci, studenti jsou tam hladovější než tady. A to mi dělá starosti. Také technicky už jsou na tom srovnatelně s námi.

Pokud se nic nezlepší, co bude za 5-10 let? Jaká je vaše prognóza?

Mohlo by se stát, že o českého technika už nikdo nebude mít zájem. To je ten nejčernější scénář. Špatný pocit mám také ze mzdové spirály, s rostoucí efektivitou to nemá nic společného. Zvedáním platů o více než 10 % se sami střílíme do zad/střílíme do vlastních řad. Stále intenzivněji přemýšlím o tom, jak se to dá vybalancovat. I proto, že vím, že za hranicemi čekají další, hladoví technici. Pokud jde o know-how, držíme krok, jen u té komfortní zóny si musíme dávat pozor, abychom nezlenivěli.

Interview: Christian Rühmkorf

Foto: Jaromír Zubák