Česká ekonomika začne příští rok růst 

Michal Skořepa, ekonom, Česká spořitelna

Období, které zdejší ekonomika prožívá, není úplně jednoduché. Zatímco ještě před rokem se všeobecně předpokládalo, že touto dobou bude Česko procházet konjunkturou díky konci všech potíží s pandemií, nefunkčními dodavatelskými řetězci, drahými energiemi a zdražováním v podstatě všeho, teď se o Česku začíná mluvit jako o nemocném muži Evropy (podobně jako se mluvilo před dvěma dekádami o Německu a – mimochodem – už před více než stoletím o Turecku). 

Tento nelichotivý titul si česká ekonomika vysloužila především proto, že její výkon měřený hrubým domácím produktem zatím ještě pořád nedosáhl úrovně zaznamenané těsně před úderem covidu. To je v rámci celé Evropské unie smutný unikát, protože všechny ostatní její členské země už jsou více či méně nad touto laťkou. 

Spíš méně než více (vlastně jen zcela těsně) nad před-pandemickým výkonem je zejména ekonomika německá, tedy ekonomika, která je pro tu českou zřetelně dominantním obchodním partnerem (vývoz do Německa představuje zhruba třetinu celkového českého vývozu). A tím jsme rovnou ukázali na jednu z příčin českého ekonomického zaostávání: podobné – jen o trochu menší – zaostávání Německa. 

Problém české ekonomiky se tudíž dá zčásti vysvětlit problémy, které má ekonomika německá. Seznam těchto problémů má hned několik položek. Pomineme-li dlouhodobé strukturální brzdy, jako je zejména poněkud těžkopádná státní správa a regionální samospráva, je pro německou ekonomiku velkou výzvou postupný, ale zjevný posun Číny z role hlavního odběratele čím dál víc do pozice hlavního konkurenta, a to už zdaleka ne jen v oblasti výroby automobilů. 

Velký klacek pod nohy zejména německému průmyslu hodilo také dění na poli energií: jednak drsný loňský konec dodávek poměrně levného plynu z Ruska, ale také první konkrétní kroky směrem k realizaci Evropské zelené dohody (čti: zejména zdražování povolenek), k nimž se dají přiřadit i tíživé dopady Energiewende, tedy především odchod od jaderné energie bez zajištění dostatku nových zdrojů elektřiny. 

Samotná česká ekonomika má v podstatě velmi podobné trable. Jen jsou tyto trable znásobeny některými jejími specifickými rysy. Jde například o vyšší energetickou náročnost zdejšího průmyslu. Ale také o menší velikost zdejšího trhu, která nejspíš napomohla tomu, že loňský prudký nárůst cen energií se nakonec projevil výraznějším zdražováním veškerého zboží a služeb, a následně výraznějším omezováním poptávky ze strany domácností. 

Výsledkem uvedených faktorů je přibližná stagnace českého hospodářství letos a jeho tak dlouho očekávané a odkládané oživení až kolem poloviny příštího roku. Růst českého HDP v roce 2024 by se tak měl pohybovat někde kolem dvou procent, což ještě pořád není nijak omračující číslo. 

Taktéž do blízkosti dvou procent, ovšem naopak shora, by se v roce 2024 měla dostat česká spotřebitelská inflace. Růst příjmů domácností (který – přinejmenším na poli mezd – je v naší prognóze pro rok 2024 kolem osmi procent) by se tak v reálném vyjádření neboli po očištění o inflaci měl vrátit do jasně kladných čísel. 

A právě tento obnovený růst reálných příjmů by měl přimět české spotřebitele, aby otočili kormidlem a pomohli české ekonomice k růstu tím, že začnou zvyšovat reálnou hodnotu svých útrat. Úsporné chování českých domácností bylo totiž v posledních několika čtvrtletích tím hlavním balvanem, který bránil české ekonomice v růstu. 

Směrem k normálu by se měl v dalším roce posunout i doposud stále extrémně napjatý český trh práce. Normálem se zde rozumí míra nezaměstnanosti spíš někde kolem čtyř procent, nikoli pod třemi procenty, kde se tento indikátor v Česku pohybuje už řadu let.