Já jsem já, Martin Herrmann

Jak top manažer prudce zabrzdí, musí vrátit vypůjčenou moc, zato se ale opět stane pánem svého kalendáře.

V únoru 2017 byl Martin Herrmann na titulní stránce kompletně nového Plusu. Během uplynulých pěti let se cílevědomě vyšplhal až na vrchol své profesní kariéry – od dubna 2016 byl členem představenstva zodpovědným za prodej v nově vzniklé dceřiné firmě RWE innogy SE v Essenu. Nesmíme zapomenout ani na jeho pozici CEO v innogy Česká republika. Manažer tělem i duší, který ale před půl rokem musel snížit rychlost ze 180 na nulu. Po „vzájemné dohodě“, když se innogy stala součástí E.ONu. Dostatečně napínavá situace k tomu, aby se bývalý top manažer ohlédl zpět a podíval do budoucna.

Když se dnes v myšlenkách vrátíte do let 2015/2016, kdy se zrodila innogy, mohl jste tehdy vůbec tušit, co se stane za tři roky?

Ne, absolutně ne. Bylo neuvěřitelně napínavé být u odštěpení innogy od RWE, zavádění nové značky, vstupu na burzu, orientace na novou energetiku – v oblasti obnovitelných energií, sítí a distribuce, mít za úkol vyvíjet produkty, které obstojí na trhu a které přesahují pouhý byznys s energií jako komoditou.

Podmínkou Evropské komise pro transakci mezi E.ONem a RWE byl prodej plynárenských a elektrárenských aktivit innogy v Česku. Což zároveň znamenalo, že jste po tomto zářijovém rozhodnutí komise ihned musel odstoupit z funkce CEO. O několik týdnů později jste ale přišel také o místo v představenstvu essenského koncernu. Jak vám na podzim po této profesní turbulenci bylo? Třeba jako jet na plný plyn a pak náhle prudce zabrzdit?

Ano, je to opravdu tak. Když máte takovou pozici jako já, ve dvou zemích a máte odpovědnost jako člen představenstva, tak vám zasedání představenstva, zasedání vlastní dozorčí rady a dozorčí rady dceřiných firem, finanční kalendář, reporting, hodnotící pohovory se zaměstnanci atd. velmi silně určují, co máte v kalendáři. Ani se nenadějete a kalendář máte hodně, hodně rychle plný. Pak většinou máte ještě funkce v grémiích různých profesních svazů, na národní i mezinárodní úrovni, v českém a evropské plynárenském svazu nebo jste členem grémia Národní platformy Budoucnost mobility v Berlíně. S tím vším je také spojeno neustálé cestování. To všechno je najednou pryč. A váš kalendář je prázdný.

A nikdo jiný vám do něj nic nepíše.

Přesně tak. A potom si vy sám musíte položit otázku, jak naložit s časem, který najednou máte. Tím se právě zabývám, ale už jsem z toho udělal první závěr. Je to proces, a to mě baví.

Jaké to bylo první ráno poté, co jste už nebyl členem představenstva koncernu – vstát a začít nový den?

Zajímavá otázka. V Essenu jsme měli mimořádné zasedání dozorčí rady, na němž jsme, já i další kolegové, odstoupili z funkce. Druhý den ráno jsem sedl do auta a jel zpátky do Prahy a po cestě měl hodně času přemýšlet. Určitě to byl zvláštní pocit. Především jít další den do budovy, kde jsem byl ještě včera v představenstvu. A najednou se tam objevit takříkajíc bez funkce, i když jsem měl smlouvu až do konce roku. Zajímavé to bylo určitě.

„Někdy je dobře, že cesta také někde končí.”

Spíše dobré, nebo spíše špatné?

Vlastně dobré. Nebylo to úplně nečekané. A někdy je dobře, že cesta také někde končí a člověk pak může zažít kouzlo nového začátku.

A jaké kouzlo má nyní to zabrzdění, ten nový začátek?

Že jsem pánem svého kalendáře. I když teď hodně věcí, na které jsem dříve měl velmi profesionální tým, od asistentů až po IT podporu, musím dělat sám, můžu si svůj den i sám plánovat. Můžu sám rozhodovat, komu a proč zavolám a o čem s ním budu mluvit. Když jdu na nějakou akci, jsem tam jenom sám za sebe. Já jsem já. Kdybych to měl říct úplně jednoduše.

Co reakce vašeho okolí? Je to hodně nepříjemné?

Vlastně ne. Většina očekává, že budete smutný. Když pak ale řeknete, jakou volnost a svobodu nyní máte, mnozí říkají: „Jé, to bych taky chtěl.“ Opravdu, tohle mi řeklo spoustu lidí. Protože jste pryč z toho kolotoče. A také zjistíte, že vliv, který jste měl, byla „vypůjčená“ moc, právě díky roli, kterou jste plnil. A vidíte reakce lidí, jestli jste je zajímal vy osobně, nebo vlastně jenom jako zástupce firmy.

U top manažerů určitě všechno směřuje k udržení vitality, koníčky musí stranou. Je to tak?

Všechno je zaměřeno na to, abyste profesionálně zvládal všechny termíny a abyste fungoval. To je samozřejmě na úkor rodiny, protože pracovní termín má vždy přednost před soukromým. Já jsem své hlavní pracoviště neměl tady Praze, ale v Německu v Essenu. To znamená v pondělí ráno jít eventuálně do kanceláře v Praze, potom na letiště, ve čtvrtek nebo v pátek zase zpátky. Víkendy máte také většinou plné, protože množství dokumentů, které velká firma vyprodukuje pro zasedání představenstva a další mítinky, je přece jen obrovské. Tyto materiály dostanete zpravidla v pátek odpoledne nebo večer, takže o víkendu je většinou studujete.

„Všechno je zaměřeno na to, abyste … fungoval.”

Jak se vám dařilo udržet přes týden v paměti všechny ty materiály k prostudování a připomínkování?

Materiály máte v digitální podobě. Nic jiného kvůli cestování ani není možné. Před zasedáním představenstva dostanete všechny podklady, návrhy usnesení, přílohy atd. Pečlivě je studujete, děláte si poznámky, píšete si otázky, a když se pak na zasedání dostanete k danému tématu, jste dobře připraven. Podklady, i když už je máte k dispozici, byste ale neměl číst s moc velkým předstihem, abyste měl jednotlivá témata čerstvě v paměti. Nejintenzivnější byl vždycky týden, když jste absolvoval více takovýchto několikahodinových mítinků s velkým množstvím dokumentů. Ale tak to prostě je, patří to k práci manažera a tu jste si vybral dobrovolně.

Je něco, co budete postrádat, a něco, co určitě postrádat nebudete?

Určitě postrádám kolegy, své velmi sympatické kolegy, jak tady v Česku, tak v zahraničí, všechny ty rozhovory. To mi už trošku chybí. Potom mi samozřejmě chybí podpora, kterou jsem vždycky měl, moji asistenti a také IT podpora. Na tu si zvyknete. Tím, jak ten nebo onen program funguje, se teď musím prokousávat sám. Co ale vůbec nepostrádám, je ten kolotoč a permanentní hromada materiálů. Teď čtu jenom to, co mě opravdu baví.

V roce 2002 jste začal pracovat ve společnosti Transgas v České republice, mezitím uteklo 18 let. Když se ohlédnete zpátky: top manažer tehdy a dnes. V tempu je velký rozdíl, co říkáte?

Ano, velký. Tehdy nadřízení neočekávali, že budete stále k dispozici. Dnes musí být člověk k zastižení 24 hodin denně. Je těžké najít rovnováhu. Jako nadřízený musíte dávat pozor, abyste ze své pozice neposílal zaměstnanci e-mail ještě v 9 hodin večer a nevyvíjel na něj tlak. Všechno se zrychlilo. Daleko více se cestuje, rychle tam a zase zpět. Létání je levnější. A když se objeví nějaká informace, každý to hned okomentuje zprava i zleva ještě předtím, než na to dotyčný nebo firma může zareagovat. A když pošlete zprávu do skupiny na WhatsAppu, permanentně dostáváte odpovědi. Během krátké doby musíte mnohem více komunikovat. To samo o sobě vytváří velmi hektické prostředí a zvyšuje stres.

Když mluvíme o tempu v byznysu, mluvíme také o pracovním přetížení. Máte s tím zkušenosti u zaměstnanců?

Nemám k dispozici žádné statistiky, ale všímám si, že pár lidí už bylo nebo je na hranici vyhoření. Člověk se chce zavděčit všem, ale stále se vynořují nová témata a projekty. Jsou jako míčky, se kterými musíte žonglovat.

„Zvolnit tempo musíte cíleně.”

A jak to tedy řešit? Máte nějaké doporučení?

Není to snadné. Především u e-mailů se předpokládá velmi rychlá reakce. Každý se hned diví, pokud neodpovíte okamžitě, a dělá si starosti, zda jste se neurazili nebo zda ho neignorujete. Přitom jste to prostě jen nestihl. Myslím, že musíme podle svých vlastních možností, a manažeři těch možností mají dost, stanovit pravidla a těch se držet. Například po 7. hodině večer už neposílám svým kolegům žádné e-maily, tečka. Zvolnit tempo musíte cíleně. Ale udělal jsem to já sám? Ne. Také jsem byl tím, kdo byl na dovolené k dispozici a odpovídal na e-maily jen proto, aby e-mailová schránka nebyla po dvou týdnech přeplněná. S dnešními nástroji jste prostě všude i nikde.

Člověk se tedy stane manažerem se vším všudy?

Ano, stane. Také je za to hodně dobře placen. A to je tak trochu ta cena, kterou za to musí zaplatit. Ale jak už jsem říkal, tuto práci jste si vybral sám. Navzdory všemu stresu byste měl ve své práci vidět radostné okamžiky, když se věci daří, když máte dobré výsledky hospodaření, když máte za sebou úspěšnou akvizici, skvělý nový produkt, spokojené zákazníky a akcionáře. Na to příliš rychle zapomínáme. Kromě toho bychom měli stále zkoušet měnit věci, které změnit jdou, a nerozčilovat se kvůli věcem, které změnit nejdou.

Ale v byznysu se zase objevíte, pravděpodobně jako andělský investor, ne?

Ano, to mě nesmírně baví. Využívat sítě svých kontaktů a moci někomu také něco vrátit.

Rozhovor: Christian Rühmkorf
Foto: Lenka Šolcová